Vítejte na stránkách věnovaných převážně leteckému modelářství a cestování....

Ukrajinou a Rumunskem na kole: 6.5. - 18.5. 2006

Po loňském přejezdu rakouské Grossglocknerské silnice jsme začali na jaře s Alešem přemýšlet kam vyrazíme letos. Následující řádky kurzívou jsou zatím jediné, které Aleš za celý dva roky od proběhnutí akce vyplodil. Měly to tentokrát být země blízké a přesto dosud turisty neobjevené a nedotčené .

Země, kam se dá dostat pokud možno bez víz a jiných formalit. Země, kde na nás nebudou nazírat jako na chudé příbuzné z východní Evropy, když zrovna nebudeme mít chuť koupit to, co nám všudypřítomné továrny na cestovní ruch budou nabízet. Kde si budeme moci naše skromné obydlí postavit tam, kde zrovna zastavíme, aniž bychom nemuseli očekávat nepříjemnou návštěvu místních lidí nebo dokonce orgánů. Připomněl jsem si jednu moudrou myšlenku cestovatele Jardy Lhoty kterou si na cestu vždy beru s sebou: „Nabalte si jen věci, bez kterých se v žádném případě neobejdete a pak jich polovinu nechte doma. I tak zjistíte, že táhnete spoustu zbytečností. Přepočítejte svoje poslední peníze a ať jich máte sebemíň, rozhodně jich je mnohem více, než budete potřebovat. Pak vezměte mapu a naslepo do ní píchněte prstem. Přesně tam bude cíl vaší cesty. Je totiž úplně jedno kam jedete, důležité je pouze to, s kým jedete.“ Takže navrhuji tyto dvě země. Pepa souhlasí. Jede se na Ukrajinu a do Rumunska. S blížícím se odjezdem a seznámením některých lidí s naší cestou, se zvyšuje množství vypočítávaných potenciálních katastrof, které se nám zajisté přihodí. Po návštěvě některých ortodoxních muslimských zemí jsem si už zvykl na to, že předsudky lidí jsou daleko, daleko horší a hroznější než sama skutečnost. Je to pouze neznalost. A my se do těchhle zemí vydáváme proto, abychom se jí zbavili. Pepa taky není zrovna ten, co by jen seděl doma, takže z místní mafie máme pro strach uděláno. I když nějaké obavy se samozřejmě vkrádají. Když hledáme na netu možnost přejití rumunsko-ukrajinských hranic a zjišťujeme, že ani státní instituce nám nejsou schopny říct, kde hranice oficiálně přejít můžeme, je jasno. Tohle je cesta pro nás. Je rozhodnuto. Jedeme.   Chtěli jsme zajet do Albánie, ale dostat se tam bez cestovky je skoro nemožné nebo musíte mít spoustu času a ten my bohužel neměli. Než jsem se stačil zamyslet, Aleš navrhnul zajet na Ukrajinu a do Rumunska. Nikdo z dvoučlenného týmu nebyl proti, tak jsme začali plánovat. Šlo vlastně jen zjistit vlakový spojení na Slovensko, průjezdnost jediných dvou hraničních přechodů Ukrajina - Rumunsko a mohlo se jet. Víza nejsou nutná, takže jsme ještě zařídili „pár“ běžných drobností a den startu byl tu.
Vyráželi jsme 6. května 2006 z Valmezu, odkud jsme se nechali autem odvézt na nádraží do Hranic na Moravě a odtud jsme jeli vlakem do Košic a následně Michalovců. Cesta byla v pohodě, na přestup jsme v Košicích měli 8 minut, tak jsme museli lístky koupit až ve vlaku a to s celkem velkou přirážkou. Seznámili jsme se tam s partičkou borců z Ostravy, kteří jeli do Humenného a zpátky přes Tatry do Popradu. Měli svýho vedoucího, takže to měli jednoduššíJ.
Z Michalovců jsme už na kole vyrazili směrem na hranice, bylo už ale dost hodin, tak jsme to zabalili na poli poblíž vesnice Hažín. V noci pěkně foukalo a taky pršelo a hned první noc jsme teda přišli o plachtu na kola, kterou nám vítr totálně roztrhal.
Ráno 7. května bylo pěkně zataženo, ale už nepršelo, tak jsme vyrazili dál. Cestou jsme viděli jednu celkem ošklivou bouračku, aspoň podle povyku, což nebylo moc příjemný. Za hodinku a něco jsme byli na hranicích, kde už na nás čekali ukrajinští kšeftmani a Alda u nich vyměnil hřivny za 500,- Kč. Ještě jim chtěl udat starý rumunský leie, ale prokoukli ho. Ve frontě na hranici začalo pršet, ale naštěstí jen lehce. Systém na ukrajinských hranicích je trochu zvláštní. Nejdřív se stojí fronta na lísteček, kam maník napíše kolik nás je a jakého pohlaví. Pak se jde k okýnku, musí se vyplnit vstupní formulář, dají razítko do pasu a půlku toho formuláře. Potom se jde k dalšímu maníkovi, kde se odevzdá ten popsaném papírek od toho prvního. Druhá část toho formuláře se musí odevzdat při výjezdu ze země, což jsme ale pochopili až potom. Hlavně se tam musí napsat kam jedeme, a to u nás bylo celkem složitý. Tak jsme napsali Koločava, i když jsme tam vlastně chtěli dojet asi až za 10 dní. Chtěli po nás vidět kolik máme peněz, já neměl nic, Aleš trochu, naštěstí pochopili, že patříme k sobě a pustili nás. Hned za celnici jsem vyměnil já za 20 EUR a jeli jsme dál směrem na Mukačevo. Tahle část cesty nebyla moc příjemná, protože jsme jeli po hlavní, občas pršelo a provoz byl celkem hustej. Najedli jsme se na jedný benzince, kde byl celkem nerudnej pumpař, takže jsme se moc nezdrželi. Pak jsme zastavili na místní pivko Oboloň, i nealko bylo dobrý. Aby ne, když to byla dvanáctkaJ Kousek cesty byla i cyklostezka, ale s Rakouskem se to srovnat nedá.
Mukačevu jsme konečně odbočili z hlavní a vyrazili na Berehove. Zastavili jsme se na polívku, která byla teda na místní poměry drahá a hlavně celkem humáč. bylo v ní celý koleno, ale strašně tlustý. K tomu pivko Baltika a měli jsme dost. Cesta je strašně rovná, celou cestu byly snad 3 zatáčky. Pak nás chytil déšť, ale schovali jsme se v jedný autobusový zastávce ještě s dvěma místníma chlapíkama. Vypadají dost nepřístupně, ale jak se s nima začneme bavit jsou úplně v pohodě. Potom míjíme maďarskou celnici, ale frčíme dál na tu rumunskou. Už je ale pozdě, tak hledáme místo na spaní, což se povedlo, je tu pěkně, klid, prázdno jen miliony komárů, hrůza. Dnes jsme urazili 131 km.
 
Pondělí, 8. května
Ráno je nádherně, bez mraku a teplo. Komáři na nás celou noc čekali před stanem, protože sotva jsme vylezli šli po nás. Fofrem jsme se sbalili a jedeme pryč, na hlavní, kde u jednoho pomníku vaříme a snídáme. Tady jsem zjistil, že Aleš místo tuhého lihu koupil PEPO, tak proto byl ten ešus tak černej. Bylo mi divný jak ten „líh“ Alda lehce láme v ruceJ. Po cestě jsme se ptali na líh, ale nikde nic. Stavili jsme se i v obchodě a asi tam mi někdo šlohnul pláštěnku, i když tam skoro nikdo nebyl. Možná mi spadla a pak jí někdo sebral, ale nevím…No je pryč, stejně jak igelit na kola, tak asi pršet nebudeJ
Za chvíli jsme byli na hranicích. Naštěstí se nedivili, že na tom papíru co jsme museli odevzdat, máme napsáno „Koločava“, která je asi 250 km od Užhorodu a my jsme včera vjeli na Ukrajinu. Divili se, koukali na nás, ale pustili nás. Jeli jsme do vesnice, ale směnárna nikde a tak se vracíme na hranice a měníme přímo tam, snad to byl i celník. Kurs neznáme, tak nevíme jak nás natáhnul, ale hlavně máme peníze. Je v tom zmatek, platí totiž jak starý, tak nový leie, u kterých se škrtly 4 nuly. Mám v peněžence celkem bordel. Je tu dráž než na UK, pivo je dražší, ale třeba oplatky maj levný a prodávaj je na kila.
V dáli už vidíme hory, cesta je ale hrozně rozbitá a provoz jak na dálnici. No ona to dálnice asi je. Hlavně tiráci jezdí jak hovada. Potom se ale cesta začala vlnit, už jsme v podhůří. Ve vesnici Certeze je většina pracháčů. mají nerezový nejen zábradlí, ale i vjezdový brány. Celkem výstavní baráky, ale na náš vkus s tím nerezem nic moc. Potom jsme celkem slušně stoupali do průsmyku Huta - 587 m n. m. Je tu liduprázdno a bordel jak v centru starýho Dillí. No oni vlastně ti kluci vopálený co žijou v Rumunsku přišli z Indie. Alda má zase hlad, tak sedíme v těch odpadkách a cpeme se. Už by chtěl taky spát, ale sluníčko je ještě vysoko a navíc tady to není úplně nejlepší místo. Sjezd dolů nebyl o moc lepší než výjezd. Cesta je dlážděná a strašně hrbolatá, několikrát mi odpadla flaška s vodou. Ale sjeli jsme dolů a začali hledat nocleh. Ptali jsme se jednoho chlapíka a ten nás poslal kus od silnice, ať jdeme spát k jeho mámě. Trochu jsme se divili, ale proč ne. Ta nás přijala jak vlastní a postavili jsme si na zahradě stan. Vyprávěla, že u ní kdysi spali nějací Slováci. Její domek je poskládaném na sucho z šutrů a žije tam sama. Děda už jí umřel a sedm dcera tři synové bydlí jinde. Má taky čokla co spí v sudu a slepice, ty jsou s ní doma. Vykoupali jsme se v potoce co jí teče na zahradě, pěkně ledovej byl, ale už jsme to potřebovali. Celkem jsme dnes našlapali 119 km.
 
úterý 9. května jsme se probudili asi v sedm (osm hodin u nás) a bylo pěkně zataženo. I v noci byla pěkná kosa, která nás budila. Uvařili jsme si houbovou polívku na PEPU, rozloučili se s babčou a vyrazili. Po cestě do Sapinty začalo pršet, ale nebylo to nic strašného. Tam jsme si pak od brány prohlídli „Veselý hřbitov“ a moc pěknej dřevěnej kostel, ten byl úžasnej. Pak se počasí umoudřilo a bylo zas krásně, tak jsme zastavili na jedno nealko pívo. Jedeme už po vedlejší, takže provoz celkem jde.
Odpoledne se zase zatáhlo a lehce prší, tak jsme se schovali u jednoho baráku v přístřešku, ale není moc účinnej. Aleš spí. Potom jedeme dál, pořád mírně do kopce. Místní lidi si nás prohlíží jak nějaký exoty, pořád nám mávaj, smějou se….Dokonce i holky, vypadaj že něco chtěj, ale když zastavíme, tak jen mlčí a smějou se. Neumí ani slovo anglicky. Ale Aleš se jim asi líbí, bo na něj se smějou nejvíc. Potom se napojujeme zase na hlavní, což je ale poznat jen podle děr, který se zvětšily, provoz není moc hustej. Podle mapy je to sice skoro dálnice, ale jde to. Po cestě je plno vesnic, tak často zastavujeme a jíme. Navečer zastavujeme v kopci u jedný chalupy a ptáme se babky na spaní. Ta hned že jo a zve nás dál, tak se díváme, jak to mají doma vybavený. Celkem pěkný, všude plnu tlustejch koberců a to i na stěnách, jen mi to přijde málo světlý. Ptáme se jí co za to, a ona, že za za 30 a pak za 20 EUR. To se nám zdá dost, ale asi mluvila o něčem jiným. Zůstáváme teda u ní na zahradě, prý to bude zadarmo, ale moc jí nerozumíme, tak uvidíme ráno. Za chvíli přišla, že její kadibudka je nám k dispozici, přinesla nám taky deky, abychom prej neseděli na zemi. Za chvíli nese ještě další, tlustší, ale říkáme jí, že to stačí, že máme spacáky. Je už celkem kosa, kouří se nám od huby. Jsme asi celkem vysoko, v okolí vidíme na kopci i sníh. Je půl osmý, zapadlo slunce, sedíme venku a kocháme se horama. Je krásně, klídek, pohoda…co nám chybí?
 
 
 
Středa, 10. května
Tak v noci byla pořádná kosa, musel jsem asi ve dvě na záchod a myslím, že bylo tak kolem 5°C. Je tu o hodinu míň, ale řídíme se podle našeho času, protože místní je na nás moc brzo. Ještě nás navíc k ránu budil její čokl, co štěkal jak prokopej. Babča nám pak přinesla kýbl vody, tak jsme se umyli, uvařili a jelo se dál. Začlo mi nějak lupat v předním kole, nevím co to je, ale snad vydrží, jsme skoro na začátku. Vyjeli jsme ještě kousíček na horizont a pak sjeli snad ještě níž, než jsme včera vyšlapali a jedeme údolím do Borsy. To je vesnice snad 15 km dlouhá, je to v podstatě jedna hlavní panelka a okolo baráky. V centru je frmol jak v Indii, i lidi na nás civí jak na sníh v létě. Pak začínáme pomalu stoupat, jedeme asi 8-10 km/hod. Provoz žádnej, jelo možná tak 10 aut za celou dobu několika hodin. Ale cesta je teda rozmlácená jak sláma. Ráno jsme se babky ptali jak je to daleko na Prislop a ona že 40 km od ní od baráku. V duchu jsme se smáli, protože místí moc pojem o vzdálenostech neměli, ale chybělo mi možná 100 m na tacháči a my stáli v průsmyku Prislop, 1416 m n.m. Jo holt měla to ve vokuJ Je tu krásně, sluníčko pálí, nebe modrý, kolem zasněžený hory i louky, nikde nikdo...
Sedím na odpočívadle a jen tak se kochám. Aleš se šel někam projít. Už je pryč přes půl hodiny, tak buď leze na okolní kopce nebo sere. Udělal pár pěkných fotek okolí a pomalu se chystáme na sjezd. Ten byl výbornej, protože jsme jeli asi 28 km pořád z kopce. Zastavili jsme v Cirlibabě v hospodě na pivo a tentokrát si dáváme plnotučný. Zrovna nám napsal Ficák, že se mu narodila dcera, tak si dáváme ještě do druhý nohy. Docela to cítíme, tak měníme plán a odbočujeme z hlavní do takovýho bočního údolí, kde už teda asfaltka není. Asi tam nebude ani moc vesnic, tak nakupujeme jídlo. Za Prislopem se to celkem změnilo, ubylo vesnic i lidí a chalupy jsou jak z 19. století. Bude to asi trochu dobrodružství, když jezdíme po takovejch Polačkách podle automapy v měřítku 1: 800000J
Tak jsem odbočili. Cesta hliněná, udusaná, ale jsme na ní sami, paráda. Asi po sedmi km jsme narazili na jednu osadu dřevěných chalup a zeptali jsme se jedný babičky, jestli bysme tam nemohli přespat. Vypadal dost nepřístupně, ale to je jen ten první pohled. Řekla, že beze všeho, tak jsme začali u ní na zahradě rozdělávat stan. Hned přišli její dcera s vnukem, prohodili pár slov a aŤ jdeme spát k babičce domu, že venku je zima. Tak jsme neodmítli, bybička šla spát k dceři a my už sedíme v její chaloupce o jedný místnosti a předsíni. Je tu pěkně vytopeno, na to nejsme vůbec zvyklý. Přinesli nám domácí sýr, mléko, vajíčka, tak jsme si uvařili. Ani nádobí nás nenechali umýt, ale nakonec jsme to udělali. Jsou fakt hodní, když nad tím tak uvažujeme…Přijedou cizí lidi a oni je nechají spát u sebe doma, sami odejdou jinam, dají jim najíst, napít…..to se u nás asi už nestává. Možná tohle je ta rumunská mafie?
Moc toho u sebe nemáme, ale dali jsme malýmu Mariusovi aspoň nějakou čokoládu a oplatku. Jezdí odsud denně do školy školním busem. Tihle lidé jsou tak skromní, sami toho moc nemají a ještě se podělí s cizími, u nás věc neznámá. A vypadají šťastně a spokojeně, i když tvrdě pracují. Napadá nás otázka kdo z nás se má líp?
 
Ráno, ve čtvrtek11. května, jsme se chtělo rozloučit, poděkovat a vyrazit dál, ale ouha. Přišla babička, hned zatopila v kamnech, donesla nám zase vajíčka, takže jsme zůstali a dali se do vaření. Pak přišel ještě Mariusův táta, nejdřív vypadal tvrdě, ale pak jsme zjistili, že je fajn. Zdejší lidi jen tak působí, ale jsou úplně v pohodě. Aleš si s ním dal kafe, vzali jsme si adresu, vyfotili se, poděkovali a jeli dál. Cesta byla pořád hliněná a mírně do kopce. Vedla podél potoka vypadalo to tu jak na Šumavě. Byli jsme tak zakoukaní na okolní stráně, že jsme zapomněli odbočit. Nevadí, bude to delší, ale je tu hezky.. Projíždíme pár vesniček, i v té nejzapadlejší je obchod a škola. Ale cyklistů tady asi moc neviděli, koukají na nás jak z jara. Ve vesnici Izvorale Sucevei jsme potkali chlapíka, který nás hned zval na kafe a ptal se, jestli máme kde spát. Bylo ale brzo, tak jsme poděkovali a jeli dál. Pak jsme dojeli do vesnice Moldova-Sulita, a ptali se místních na cestu do Brodiny, která měla být podle naší mapy právě tady. Jenže nebyla. Chlapíci nás posílali zpátky 9 km, tam že je ta správná odbočka, ale to se nám vůbec nechtělo, když jsme si vzpomněli co jsme všechno na těch 9 km sjeli a vyjeli. Rumuni dali hlavy dohromady a že prý tu ještě jedna cesta je, ale je moc špatná. Přitom se chytali za hlavu a kroutili očima.To, že jsou tady špatný cesty jsme si doposud mysleli o každý rumunský cestě, tak tohle bude asi opravdu maso. No ale proč ne, řekli jsme si a vyrazili. Prý je odbočka za kostelem. Tam jsme nějakou kamenitou a prudkou pěšinu viděli, ale to přece nemůže být ona, říkali jsme si. BylaJ Přesvědčila nás o tom jedna babička, který jsme se pak zase ptali. A nezapomněla dodat, že to není dobrá cesta. Tak jsme vyrazili. No že to bude do kopce jsme tušili, že tam budou takový šutry, který se opravdu nedaj přejet jsme nečekali, že jsme tlačili pomalu i z kopce a že cesta najednou zmizí v korytě potoka a my museli teda do něj…..tak to je špatná rumunská cesta.
Ale na druhou stranu jsme tu potkali jen pár lidí s koňma, a místní, jinak nikdo, všude krásný výhledy a klid.
Když jsme překonali po této cestě hory, sjeli jsme na další, „lepší silnci“. Ta byla samý kámen a po30 km na ní, jsme byli vyklepaní jak startky. Prasklo mi poutko na brašně a půlka nosiče řídítkový brašny, no trošku to házelo, to je pravda. A pak jsem taky ztratil brejle, svojí blbostí. Po týhle martýrii jsme si dali v hospůdce pivo a pak to zapíchli u jedný bábušky na zahradě.
Takže dnes 71 horských km.
 
Večer a v noci mi bylo nějak blbě, jakoby na zvracení, ale nic jsem nevyhodil.
 
V pátek 12. května ráno už mi bylo naštěstí dobře, vzbudil jsem se vyspalej už v 6 hodin. Aleš ještě chrněl. Nedivím se mu, taky bych spal, kdyby to šlo. Byla celkem kosa, ale sluníčko už začínalo hřát.
Projeli jsme vesnici Straja a pokračovali na Vicoviu de Sus. Vesnice dlouhá zase asi 15 km, ale to je normálka. Měli jsme ale štěstí, zrovna tu dělali novej asfaltovém koberec, tak jsme si chvíli užívali luxus. Potkali jsme jenoho maníka co uměl anglicky, tak nám ukázal cestu do Putny, kam jsme se chtěli podívat na klášter. Říkal, že je to asi 7 km, ale nakonec to bylo asi 12 km. Jeli jsme podle jeho rady a asi po půl hodině šlapání jsme ho potkali, jel asi nějakou zkratkou zmetek No ale dojeli jsme tam, prohlídli si krásně malovanej klášter, odpočinuli a pak jeli nazpátek do Vicoviu de Sus, kde jsme odbočili do vsi Bilca. Tam jsme na chvíli zstavili, že se podíváme do mapy a zpoza plotu vylezl borec, jestli nechceme vodu. Když jsme s díky odmítli, přidal kafe nebo čaj. Prostě ať jdeme dál a hotovo. Tak jsme šli. No byl to zážitek, protože nás pohostili jak vlastní. Dostali jsme jitrnice, tlačenku, chleba, slivku, ale tu jsme odmítli. Provedli nás celým barákem, vyfotili jsme se, v rámci možností pokecali, vzali si adresu a asi po hodině jsme chtěli odjet. Ale ještě nás usadili, ať tam prý spíme. Bylo moc fajn a šťastný, že tam jsmeJ Jitrnice jsme dostali i na cestu, pak ještě zajeli do obchodu a koupili nám vodu a chleba. No prostě nás vybavili jak vlastní děti. Nakonec jsme dostali ještě každý suvenýr, vyšívaný ubrus. Byl to neuvěřitelném zážitek, tak pohostinný lidi a u nás se říká jaká je tu mafie a jak je tu nebezpečno.
Cestou do Siretu jsme se zastavili na pivo a zmrzlinu, protože bylo vedro jak prase a hlavně cesta celkem brutální, samej šutr. Aleš na ní někde ztratil dvoulitrovou flašku vody a ani si toho nevšimnul. V jedný hranici blízko ukrajinských hranic stáli celnící a kontrolovali nás, asi mysleli, že chceme jet mimo celnici. No koukali na nás divně, ale pustili nás. Tak jsme nakonec dojeli až na hranice, kde nás po vyplnění formulářů a nezbytným čekání pustili na Ukrajinu. Asi po 6 km po 6-ti proudový silnici s minimálním provozem, jsme nadobro odbočili na západ a jedeme domů. Po cestě jsme se zkoušeli ptát lidí na přespání, ale nebyli tak vstřícní jak v Rumunsku, tak jsme začali hledat kemp, jak nám poradili. Nakonec jsme dojeli asi kolem 8 večer až do Storožynce, kde jsme skončili v hotelu za 10 Eur/noc.Vytáhli kola zadním vchodem po požárním schodišti skoro až na pokoj, vykoupali jsme se, najedli vyrazili do hospody, kam nás už předtím lákali místní. Tak sedíme, popíjíme a kecáme. Jsou ale už celkem nasypaný a čím dál tím víc nepříjemný. Pořád by chtěli, abychom jim kupovali piva. Ta kočka to na Aleše zkouší, tak, že mu ukazuje v mobilu svoje erotický fotky, ale Alda je neoblomnej. Po Aldovi fakt jela, protože mu pořád říkala:“I love you mountains“. Pak po něm ještě vyjela její máma, která znala recepční z hotelu a ta jí asi vzala do koupelny, kde Alda pral, protože mu říkala, že měla v rukách jeho vypraný trenky. Tak jsme se radši pomalu vytratili a šli chrnět. Urazili jsme 117 km a asi 3 piva.
 
V sobotu 13. května se nám moc vstávat nechtělo, bolela nás palice, to asi z těch samoserů. Po vyprázdnění se a sprše jsme se zabalili a vyrazili do města. Zašel jsem na místní trh, kde jsem chtěl sehnat sluneční brejle, protože bez nich to fakt nešlo. Trh byl slušném, k sehnání fakt všechno, takže jsem sehnal i brejle. Byly to pravý adidasky za 120,- Kč, a babka říkala, že mi sluší, tak jsem je vzalJ
Aleš ještě vyfotil náš hotel, protože jak byl ožralej, tak to večer nějak nezvládnul a jeli jsme do Vyžnycje, to bylo 50 km po rovině, proti větru, nic moc. Celý den je krásně, slunko peče, tak se často občerstvujeme. Krámky jsou celkem malý, ale dobře vybavený, asi jako u nás Tesco. Dali jsme si zase nealko Oboloně a nějak se nám do těch kopců nechce. Aby jo, kopec to byl pěknej, jeli jsme asi 2 hodiny až do Perevalu Bukovec - 835 m n.m. Už po cestě jsme se zkoušeli ptát na spaní, ale nikdo nás nechtělJ Už jsme ale zase v kopcíxh a je tu nádherně. Až nahoře jsme se zeptali jednoho chlapíka - Nikolaje a ten nám nabídnul svojí zahradu nebo kůlnu. Vzali jsme zahradu. Ještě se ptal jestli máme jídlo. Byl nezvykle přívětivém v týhle oblasti. Možná vyjímka, no uvidíme ráno. Tak dneska 89 km.
 
Neděle 14. května
V noci byla kosa, ale ráno už zase svítil punťa a nebe bez mráčku. Tak jsme se najedli a chtěli vyrazit. Ale přišel Kolja a pozval nás na čaj, a to se neodmítá. Ještě říkal, že jsme mohli spát u nich doma, ale že přišel domů až pozdě večer. Seděli jsme v kuchyni, kde měli starý pěkný kachlový kamna, televizi, napařovací žehličku,… Byl to takový průnik 19. a 2. století. Čaj byl kmínovej, prý jim to roste na zahradě, ale než se uvařil, dostali jsme pořádného stachana samohonu, ve kterým byl naloženém kořen ženšenu. Bylo to dobrý, ale moc na to nejsem, tak to Alda dojel, Kolja byl maličko zklamaném a říkal, že mi to nepošlape, když nepiju. On to do sebe vyklopil jak vodu a dal nám placatku na cestu, když prej nepijeme ráno.Pak jsme podruhý posnídali domácí chleba se špekem, bryndzou, cibulí, nakládanými rajčaty,…Jsou víceméně soběstační, všechno si vypěstujou doma, jen ty rajčata koupili.
Pálenku dělaj z cukru a ptal se z čeho my. Tak Alda povídá:“No my ze švestek“. „Hmm, ze švestek“, Kolja na to a hned dodal:“A co v zimě?“ No v zimě nepálíme povídáme, a Kolja jen kroutil hlavou…..“v zimě nepálí“, povídá ženě. Nepochopitelná věc.
Pak jsme se rozloučili, udělali pár fotek, vzali si adresu v azbuce a jedeme dál.
Sjížděli jsme zase dolu až do Verchovyny, cestou se nám otevřel výhled na zasněžený hory, vypasený louky, salaše….nádhera. Tohle rozčarování ale zmizelo s dalším kopcem, kterým jsme se vydrápali do průsmyku Krivopilskij - 1013 m n.m. Je tu malej bufáč, kde si dáváme kafe, kvas, perníčky,…asi za 15,- KčJ Pak jedeme zase dolů do Vorochty, kde míjíme zimní skokanský středisko, ale uř´ž celkem v rozkladu. Po pár kolometrech jsme na hlavní, odkud je to do Užhorodu 250 km. My ale po ní jedeme jen kousek do Jasinji, přes bezejmenný průsmyk - 921 m n.m., ve kterým jsou celkem pěkný trhy a přejetím průsmyku se dostáváme do kraje Zakarpatí. V Jasinji odbočujeme na Čornu Tysu, protože podle naší mapu tudy vede cesta do  Lopuchivu, a pak do Koločavy. Touhle cestou bysme měli ušetřit 70 km, 4 průsmyky a jeden den. Ptáme se několika domorodců jaká ta cesta je a jestli se dá projet na kole. Někdo říká, že tam žádná cesta není, další, že je, ale že neprojedeme na kole a jiní neznaj ani Lopuchiv ani Kolčavu, takže nechápou kam chceme jet. Až jeden maník to tu zná a umí česky. Říká, že cesta tam je, ale vede lesem přes průsmyk a je moc špatná (to už jsme v Rumunsku slyšeliJ). Jeho kamarád tvrdí, že po ní jezdí na motorce, a že se projet dá. Ale taky říká, že máme mapu na hovno, v naší mapě to vypadá jak asfaltka a v jeho turistický mapě není žádná. Zajímavý.Nakonec se rozhodujeme pro dobrodružství a jedeme. V magazinu ještě nakupujeme zásoby, co kdyby. Chlapíci nám vysvětlili, u kterého traktoru odbočit a že na průsmyk je to tolik a tolik kilometrů, ale při zdejších odhadech nevím, nevím.
Už cesta na konec vesnice je docela maso, ale asi bude hůř. A bylo.
Jeli jsme pořád podél řeky, cesta byla rozježděná od náklaďáků a traktorů, samá díra a bláto, ale okolí je krásný. Míjeli jsme plno ohrad pro dobytek a opuštěných domů, ale nikde nikdo. Až v jednom místě jsme potkali proti nám v džípu jedoucí „myslivce“ a ti nám řekli, že do průsmyku to je ještě 7 km. Pak cestu zaplavil potok, takže boty dolů a náš první brod. Voda studená až mě nohy řezaly. Další už ale bude lepšíJ Tak po kilometru jsme to zapíchli na jedný planině, v potoku se vykoupali, uvařili a šli spát. Začalo i pršet, tak doufáme, že bude ráno líp. Dnes 94 km.
 
V pondělí 15. května ráno zase pršelo, tak jsme se rychle sbalili a vyrazili dál. Cesta vedla pořád podél řeky, míjeli jsme i pár opuštěných baráků a pak jsme dorazili na planinu. Jedna „cesta“ vedla dál, kolem pásovýho traktoru a jedna se stáčela doleva do kopce. Nikde ale nebyl kravín, jak říkali chlapíci. No tak jsme jeli kolem traktoru a najednou potok. Asi půl hodiny jsme nosili kameny a dělali z nich „lávku“, ale pak jsme se najednou rozhodli jet tou druhou cestou. Naštěstí. No i když…
Cesta už to byla lepší, kamenná, podél byly patníky, takže jsme si začímali být jistí, že je to ono, protože domorodci říkali, že je to stará cesta snad ještě z války. Asi po půl hodině nás míjeli ti dva hlídači v džípu a říkali, že na průsmyk už je to kousek. Když jsme tam dojeli, tak nás pozvali do svý chajdy, dali nám najíst, napít, vyfotili jsme se s nima a s jejich flintami a zase jeli dál. Říkali, že to nejhorší máme za sebou, že už to bude jenom lepší. Je to prý 8 km do Lopuchivu a cesta pak vede po starý lesní železnici. Ale radovali jsme se předčasně. Cesta nebyla vůbec lepší, spíš naopak a hlavně začínal sníh. Ze začátku jen takový mapy, ale pak už v podstatě souvislá vrstva, jen kde svítilo sluníčko nebyl. A když byl, tak pořádně. Vrstva víc než půl metru, úplně mokrej. Nebyl už pevnej, takže jsme zapadali až po pás, udělali dva kroky, vytáli kolo a pod jeho váhou znova zapadli. Někde byl přes cestu i strom a to byla síla. Byla to strašná dřina, občas se kolo úplně zalepilo sněhem a nešlo už ani táhnout, museli jsme ho oklepat a šlo se dál. Byli jsme totálně mokrý a zmrzlý. Pak se k tomu ještě přidaly brody přes potok, první jsme si sundavali boty, ale když byl asi šestej, tak už ne. Tělo už si zvyklo, ani taková zima nám nebyla. Byli jsme ale celkem vysílení. Pak sníh skončil a narazili jsme na tu starou železnici, ale bylo to poznat jen podle pražců a občas vytrhanejch kolejí, v jednom místě byl i celej podvozek vagonu. Mosty chyběly úplně, nejhorší brod byl asi 15 metrů dlouhej a po pás vody v proudu řeky. Vzal jsem celý kolo na záda a šel. Jentaktak, že mě to nestrhlo. Aleš to přenosil asi na 5x. Ani jsme skoro nefotili, měli jsme dost. Potom se cesta skoro úplně vytratila, jen občas koleje dávaly znamení, že jdeme dobře. Ale když jsmei s kolama lezli p skále asi 3 metry nad vodou a v jednu chvíli jsem tam málem spadl, rozhodli jsme se to obrátit a celou tu martýrii po krátkým odpočinku absolvovali znova. Pěšky by to asi projít šlo, ale s kolem to bylo o život. Potkali jsme dva místní turisty co zabloudili, tak jsme nahoru šli s nima. Nahoru do průsmyku jsme dorazili s holčinou skoro stejně a ten její borec jí pěkně vynadal, že jde pomalu. Zpátky to bylo navíc do kopce, takže pěkná dřina, ale zvládli jsme to a celkem hotový jsme dprazili do průsmyku. Odtud už to bylo vesměs z kopce, ale po dešti byla cesta navíc samý bláto. Nakonec jsme večer dorazili zpátky do Čorne Tysy. Takže jsme se nehnuli z místa a ztratili víc než den. Aldovi to trochu ubralo i na psychice a odhodlání. Přespali jsme u jednoho maníka na zahradě.Byla celkem kosa a neměl jsem ani jedny dlouhý kalhoty suchý. Boty mokrý, snad bude zítra hezky a usušíme se za jízdy. Aleš je mrtvej a vypadá, že by tu nejradši zůstal. Ale nezabilo nás to, i když nic horšího jsem na kole „nejel“.
Urazili jsme 41 km, průměrnou rychlostí 6 km/hod.
 
Úterý 16. května
Ráno byla kosa a zataženo, všechno stejně mokrý a navíc jsme se moc nevyspali, protože u sousedů pořád strašně štěkal čokl, totální magor. Jedeme dolů a udělalo se hezky, takže nakonec nám zase všechno uschlo, kromě stanu teda. Po včerejším zážitku jsme se bohužel rozhodli vynechat Kolčavu, protože teď sjedeme skoro dolů a zase bysme museli nahoru a to se nám moc nechtělo. Moje přední kolo mele z posledního, achilovku mám nateklou a Aleš rezignoval, nikam se mu už nechce.
Rachivu jsme se ptali na cestu jedný babky na směr do Mukačeva, který bylo asi 160 km daleko. Ta nám řekla, že je to strašně daleko, asi 280 km, ale směr nám neporadila. Přehled o vzdálenostech tady moc nemaj. No Ukrajina je veliká. Cesta celkem ubíhala, jeli jsme pořád dolů z Karpat a bylo furt tepleji.Pak jsme zastavili na jídlo u jednoho krámu, ale nic tam neměli, bylo to jak vykradený. Koupil jsem si tvrdej sýr, plísňovej nebyl, ale plíseň měl. No nic.Docela do toho šlapeme, chtěli bysme být zítra na hranicích. Občas zastavíme na jídlo a kvas, jinak nic. Už tu stejně není nic moc k vidění. Jen v dálce Karpaty, ale je zataženo, takže nic moc. Asi 200 km před Užhorodem byla najednou na silnici závora a museli jsme ukázat pasyJ Ale pustili nás. Potom jsme míjeli místo s nápisem „Geografický střed Evropy“, tak jsme se jen vyfotili a jeli zase dál. Už ale po hlavní, takže za celkem hustýho provozu. Navečer nás čekal ještě jeden celkem velikej kopec, tím jsme se dostali na takovou náhorní plošinu a tam jsme našli bokem na pastvině místo a zapíchli to. Dnes to dalo 162 km.
 
V noci ve středu 17. května docela dost pršelo, ale bylo teplo, asi největší co jsme tady zažili. Ráno už nepršelo, ale bylo dusno. Pořád jsme sjížděli z kopce, pak se to ale začalo zase vlnit. Asi 30 km před Mukačevem začalo zase pršet, ale jeli jsme dál. V Mukačevu jsme se najedli, jednu babku co nám nabízela nějaký holky, poslali někam a jeli po hlavní do  Užhorodu. Je ale hroznej provoz a leje, tak stavíme v hospodě a dáváme si pivo. Chtěli jsme kvas, ale koukala na nás jak na blbce. Asi to sem ještě nedošlo. Měli tu i Staropramen, ale ten máme doma, takže dáváme místní. Dělaj tady na nás machry a hajzly maj na dvoře, suchý. /plně mokrý jame dojeli do  Užhorodu, kde jsem utratil poslední kopějky a jeli jsme na hranice. Cestou tam nás předjížděl nějakej transportér, měl výfuk naboku a zrovna když jel kolem mě tak přeřadil a přidal plyn, málem mě to porazilo. Byl to fakt kolos. Na hranici byla 6-ti hodinová fronta aut, kterou jsme samozřejmě předjeli. Celník se nás zeptal, kde jsme byli a co baby, tak mu Aleš řekl, že dobrý. To ho asi naštvalo, tak nás doslova poslal do prdele, ale smál se u toho. Tak jsme jeli. Na slovenský straně nám ještě chtěli prohledat brašny, asi jsme se jim zdáli podezřelí, tak Aleš jednu otevřel a to jim stačilo. Takže jsme na Slovensku, sedíme na odpočívadle a jíme. Taky dopíjíme samohonku od Kolji. Po cestě do Michalovců nás zase chytil déšť, a to už jsme byli skoro suchý. Schováváme se u jedný hospody a dáváme si zase pivko, ale jsme stejně mokrý, tak jedeme dál. Do Michalovců přijíždíme v 18:10 a na tabuli vidíme, že v 18:40 jede přímej vlak do Prahy přes Ostravu a Hranice na Moravě. Počáteční nadšení nám ale bere fakt, že nebere kola. Ale riskneme to, kupujeme lístky a jdeme na nástupiště.Nakonec je vlak skoro prázdnej, takže nám je bere a necháváme je vzadu na plošince u záchodu. Vybalujeme se v kupíčku, převlíkáme se a sušíme. Smrad je to teda neuvěřitelném i pro nás, ale průvodčí ani nehbńul brvou. Ale oči mu asi trochu slzely, to joJ
V Košicích Alda zaběhl koupit bagety a pivo, tak to do sebe tlačíme. Kdyby nám někdo včera ráno v Čorny Tyse říkal, že budeme dnes večer ve vlaku, tak bysme mu nevěřili. Dnes jsme ujeli 128 km.
 
Ve čtvrtek 18. května ráno v půl třetí vystupujeme v Hranicích na Moravě a je tu překvapivě zima a tmaJ Alda nasazuje čelovku, já blikačku a jedeme do Valmezu. Je to teda opruz, hrozná tma, mlha a taky celkem kosa. Po hodině a půl jsme doma a už se pomalu rozednívá.
 
Celá akce vyšla skvěle, pořádně jsme zmokli až na Slovensku, jinak bylo celkem hezky a taky jsme se opálili.Celou cestu jsme kromě těch dvou zbloudilců nepotkali ani jednoho turistu, natož na kole. Sice ještě není sezona, ale i tak je tu asi liduprázdno. Je fakt, že jsme si vybírali spíš odlehlý části a podle toho jak na nás lidi koukali jsme byli někde na kole možná i první.
 
 
 
 
 
Celkem jsme postupně ujeli:
Slovensko   35 km
Ukrajina     121 km
Rumunsko 435 km
Ukrajina     511 km
Slovensko   34 km
Česká rep.   28 km
Celkem      1164 km
28.07.2008 09:55:49
josef.baco
Kamarádi modeláři
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one