Vítejte na stránkách věnovaných převážně leteckému modelářství a cestování....

„Přijeď se za mnou podívat!“ Tak tuhle jednoduchou větu mi řekl můj kamarád Aleš, který v roce 2007 odjel pracovně do zahraničí.  Nejdřív jsem se tomu v duchu zasmál a řekl si, co tam budu dělat, ale hned vzápětí mi bylo jasný, že to nebyl vtip. S Alešem už jsem někde byl a nikdy to nebylo ve stylu pobytového zájezdu.... Nechtělo se mi moc samotnému, tak jsem ještě ukecal kamaráda Pepu a vyrazili jsme. Už na místě na letišti, kdy jsme třičtvrtě hodiny čekali na úředníka co nám dá do pasu vízum a povídali si s dalšími lidmi ve frontě, kterým jsme na jejich otázku proč jsme sem přijeli, bezelstně odpověděli že na dovolenou, a ti jen vyvalili oči a řekli jen: „proboha, proč sem?“, říkal jsem si, jsme tu správně, tady moc turistů nebude. A když mi Aleš napsal sms zprávu, kde jsme a já mu odepsal, že ve frontě na vízum, bylo mi už úplně jasný, že tohle bude zase zážitek. Přišla mi totiž krátká, ale jak jsme se v budoucnu přesvědčili, vše říkající zpráva. „Vítejte v Ázerbajdžánu!“.

Ano, právě Ázerbajdžán, země na břehu Kaspického moře, země bývalého SSSR, země těžící černé zlato a  země s velikostí srovnatelná s Českou republikou se stala cílem naší krátké dovolené. Letěli jsme 11.10. 2007 z Prahy přes Kyjev, z ukrajinskou společností Aerosvit, do Baku. Už cesta z letiště dávala najevo, že jsme v Asii. Špína, prach, nekvalitní cesty, všemožné stroje na silnici, ale pro toho, kdo už v Asii byl, žádné překvapení. Dokonce se tady stálo na semaforech, takže doprava sice hustá, ale ještě se dalo říci, že v normě. I když spoléhat na přednost v jízdě bych nedoporučoval. Víza jsme se za 40 dolarů nakonec dočkali a mohli jít k další kontrole. Tam se podle nám neznámýho pravidla rozsvěcovala červená nebo zelená na „semaforu“ a podle toho se šlo nebo nešlo ke kontrole zavazadel. Nám svítila zelená, takže jsme byli hned v hale, kde už čekal Aleš. Bylo už kolem 20°C. Když jsme dorazili k Alešovi do bytu, bylo ještě dost málo hodin, navíc jsme byli utahaný po cestě, tak jsem šli hned spát. Aleš šel do práce a my po probuzení vyrazili do města. Vzali jsme si taxíka za 3 manaty (75,- Kč), cenu jsme si měli navrhnout sami, ale asi jsme byli moc zkušený, tak si jí frajer o manat zvednul:-) Historické centrum Baku je pěkný, ale poměrně malý, takže za dvě hodiny jsme neměli co dělat. Omrkli jsme ještě trh, ale skoro nic tam neměli, samý takový blbosti. Třeba matrojšky, jak klasický, tak pro nás neznámý. Například sestava Hitler-Stalin-Musolini-Bin Ládin..., pak taky Jackson a jiní machři. No zajímavý. Zavolali jsme Alešovi, utrhnul se z práce a kolem poledne jsme se sešli v centru. Zašli jsme na oběd a vyrazili na obhlídku s ním. K obědu jsem si dal nějaký kuřecí s bramborama, ale přinesli mi hranolky, Aleš říkal, že to je ještě super, že poznám jak to tu chodí. Jídlo v restauraci je dražší než u nás. Taky nás překvapilo, že na to, jak je všude bordel a prach, tady jezdí plno luxusních aut a všechny nablejskaný. V Baku je prý největší hustota luxusních aut na světě a docel abych tomu i věřil. Nikde jinde jsem jich tolik neviděl. Sice jsem toho ještě moc neviděl, ale v Baku bych to zrovna nečekal. Stejně tak chlapi a jejich oblečení. Většinou chodí v obleku, boty taky naleštěný, což je v tom prachu až nepochopitelný.

Chtěli jsme navštívit historickou věž v centru, ale průvodkyně nám řekla, že je zavřená, i když na ní bylo několik lidí. To jí ale nepřišlo divný a prostě nás tam nepustila. Aleš nás vzal, jako alternativu,  na ruský kolo, který určitě ještě časy SSSR pamatuje, ne-li Stalina. Pořád se pomaličku točí, takže nastupování a vystupování se děje za jízdy. Za malý poplatek jsme se tedy i my odvážili...byl to opravdu šrot, ale výhled celkem pěkný, hlavně na moře. Stejně si myslím, že se točí pořád proto, že jinak už by se nerozjelo.

Potom jsme se jeli podívat na místní solný jezero, nikde žádná voda, všude jen tvrdá sůl, dokonce po něm jezdí i náklaďáky a nakládají. Další zastávkou byly skaliska nad městem. Docela vysoko, takže výhled na moře i město byl parádní, ale samotný město a moře už ne. Všude samá ropná plošina, špína, plno rozestavěných baráků... Prý  jak jsou byty postupně dokončovány, tak se tam hned stěhují lidi, takže v nižších patrech se bydlí a nahoře se teprve vesele betonuje.

Pepa někde vyčetl a viděl, že metro v Baku má krásný zdobený stanice jako v Moskvě. Tak jsme se rozhodli to jít okouknout. No možná na prospektu :-) Koupili jsme kartu, která se strčí do turniketu a ten vás pustí. Do turniketu se v pohodě vejdou 2 lidi, jak jsme viděli kolem. Je to pravda:-) V metru bylo strašný vedro, smrad a když přijel vlak, tak jsme celkem koukali. Tyhle vagony jezdili možná před 40ti lety v Moskvě. Bohužel Ázerbajdžánci moc neví jak se nastupuje a vystupuje, takže všechno se děje najednou, nikdo nečeká, co urveš to máš. Navíc čas na to je hodně krátkej, odhadem tak 10 sekund. Taky se stalo, že pár lidí to přivřelo. Nicméně žádný nazdobený stanice jsme nenašli, tak jsme se vrátili. Byl to fakt zážitek a celkem levnej, 5 jízd asi 10,- Kč:-)

Taky jsme se byli podívat u Aleše v práci, hošani zrovna dělali burčák, demižony zabalený v bundách a přímotopy naplno. Na to, že venku bylo kolem 30°C...

Večer jsme šli na večeři i s ostatníma kolegama Aleše. Bylo nás asi 7 a to bylo nad číšníkovi síly. Objednali jsme si a on přišel za 10 minut znova, co že jsme to chtěli. Tak jsme to zas zopakovali, ale za chvíli si musel ještě pár věcí potvrdit :-) Už jsem pochopil, že jsem měl u oběda štěstí. Protože jsme byli víc než 1,5 dne na nohách, tak jsme šli v deset spát.

 

V sobotu 13.10. hodně brzo ráno (spíš v noci) mě probudil nějakej cizí hlas a pak hned na to Marek, který v noci letěl domů a zaspal. Naštěstí ho řidič vzbudil, a letadlo stihnul.

Kolem šestý ráno začal někde ve skříni zvonit budík na rádiu, než jsem vůbec rozsvítil a našel ho, byl jsem docela čilej:-) Ale ještě jsem usnul a v půl desátý horkotěžko vylezl.

Kolem jedenáctý jsme vyrazili na sever, směr Kavkaz. V Qubě jsme zastavili u pumpy, není samoobslužná, ale natankuje vám pikolík, jako u nás za komančů. Aleš mu řekl „plnou“, ale on asi po pěti litrech přestal, asi abychom na to měli. Musel mu to zopakovat pak ještě asi 3x než mu teda došlo, že chceme fakt plnou. Potom nám zase jinej přišel říct, že nám teče něco z auta. Byl to kondenzát z klimatizace, ale to jsme vzdali jim vysvětlovat a jeli jsme nakoupit. Taky jsme se zastavili na kebab a čaj a frčeli dál. V podvečer jsme dorazili do Chinaliku, poslední vesnice na cestě, docela vysoko v horách, úžasný místo. Dýchl na nás středověk. Všechny domy z nasucho poskládaných kamenů, plochý střechy, voda jen u místního pramene a přátelský místní.  Hlavně děti. Když jsem vyndal foťák, tak se hned začali srocovat a aranžovat, takže nebylo možný vyfotit třeba jen jedno nebo jen úplně něco jinýho. Prostě fajn lidi. I dospělí, pořád usměvaví a za fotku ještě děkovali. I když život tady musí být opravdu tvrdý, hlavně v zimě.

Potom jsme jeli dál, už po místní kamenitý cestě, takže dost pomalu. Asi po 10ti minutách nás zastavili 2 mladí vojáci se samopalama a kam že jedeme. Bylo jim tak max. 20 let, rusky neuměli, ale byli taky fajn a snažili se. Takže zavolali na základnu vysílačkou a velitel rusky uměl, tak to s ním Aleš vyřídil. Museli jsme se vrátit do Chinaliku. Naložili jsme je i s kulometama a jeli na dohled stanice. Pak zase zavolali, a šel pro nás další voják, taky úplně v pohodě, pozdravil se s náma, podal ruku, nabídl cigáro...trochu jiný jednání než jsme čekali. Jeli jsme k veliteli, vysvětlili mu, že chceme jen dál do hor, ne do Ruska, ten nám napsal na kus papíru povolení, který platilo jeden den a na zpáteční cestě ho máme přivézt zpátky.

Tak jsme jeli dál, kolem už jen hory, samota, občas pes nebo ovce...paráda. Přejeli jsme sedlo ve výšce 2800 m n. m., sjeli o pár metrů níž na planinu a utábořili se. Vařit jsme museli v autě, protože venku foukal takovej vítr, že nešlo rozdělat vařič. Bylo asi 12°C, takže docela v pohodě. Konečně jsme byli mimo civilizaci, sami, uprostřed hor, prostě úžasný místo. Asi tak kilometr od nás byli nějaký pastevci,  ale jinak samota.

Alešovi asi nestačí ty prašný, neznačený cesty, na kterých vůbec nevíme kam jet, tak nechal doma pro jistotu mapu, aby to nebylo tak jednoduchý:-)

Je fakt, že máme průvodce Lonely Planet a tam mapka je, asi na jednu stranu A5, takže globus je pomalu podrobnější. No ale směr máme:-)

 

Neděle 14.10.

Celou noc pěkně foukalo, stan se vždycky úplně stlačil a pak vymrštil zpět, ale vydržel. Možná právě proto jsme moc nespali, nevím jestli kvůli té výšce nebo kvůli tomu jak Aleš chrápal:-) Po lehký snídani jsme jeli ještě kousek dál údolím. Cestou jsme míjeli skupinku supů, která právě trhala mrtvýho psa. Taky jsme jeli komel jednoho hřbitova, teda asi, protože všude bylo plno vztyčených kamenů jako náhrobků. Krajina kolem byla úžasná, vyoský stráně a ještě dál zasněžený hory. Nechali jsme auto v jednom bočním údolí a vyrazili na menší výlet. Chtěli jsme vylézt na celkem vysoký kopec napravo, ale asi po 10 minutách jsme naším směrem viděli asi 5 ovčáckých psů, kteří na nás pěkně štěkali. Před nimi nás místní varovali, jsou totiž pěkně ostrý a útočí. Mají úříznutý uši i ocasy, aby je prý nebylo v boji s vlkama za co chytit. Nikde kolem ani kámen natož klacek, takže jsme si vybrali mnohem nižší kopec nalevo. Asi ve ¾ kopce jsme spatřili další stádo ovcí a sampzřejmě psi. Zašli jsme raději za hranu  aby nás neviděli a bylo to v pohodě. Za chvíli jsme dosáhli vrcholu, bylo to přesně ve 3000 m n. m. Foukal šílenej vítr, ale jinak bylo celkem teplo. Z vrchu byl skvělý výhled na okolní kopce a hory...Po sestupu jsme jeli ještě kousek dál údolím, ale cesty byla čím dál tím horší, brody hlubší, tak jsme se vrátili. V Chinaliku jsme vrátili povolení a poračovali zpět do Quby. Tady bylo 32°C, trochu ropzdíl oproti ranním 12°C. Odtud dalším vedlejším údolím směr vesnice Laza. Trochu jsme bloudili, protože značení žádný, cesty prašný. Nakonec jsme tam ale dojeli, cesta opravdu šílená, dost prudká a vymletá. Kousíček za Lazou jsme si ještě prohlídli osadu Suvar, která byla jakousi rezidencí pro zbohatlíky. V Laze nám jeden místní nabízel ubytování za 100 manatů (2500,- Kč), ale Hilton nebo Four Season jsme nikde neviděli, tak jsme popojeli za vesnici a rozdělali stany na skvělým místě s výhledem na hory. Uvařili jsme polívku, popíjeli pivo, leželi před stanem, pozorovali hvězdy, v půl devátý byla už absolutní tma, taky liška nás přišla navštívit....bylo to fajn.

Pondělí 15.10. 

Kolem 8 hodiny ráno, bylo i v 1700 m n. m. teplo na tričko a kraťasy. Udělali jsme si krátký výlet na blízký kopec, asi do 2000 m n. m., všude kolem zase nádherný hory, fantastický výhledy…Nahoře foukal takovej vítr, že jsme si do něj mohli i lehnout. Zašli jsme ještě kousek dál, podívat se na Lazu z vrchu a pak už, i když neradi, jsme se vrátili zpět do Quby. Nakoupili jsme a jeli zpět směrem na Baku. Cestou plno prodavačů ovoce a zeleniny, viděli jsme i „masnu“ – na stromě kus lana a na jeho konci vysela ovce, kterou právě stahovali. Zajímavý bylo vidět, jak se převážejí jablka do Baku na trh. Normálně v osobáku, na zadních sedačkách, auto naplněný až po střechu, jen u řidiče a spolujezdce bylo místo. Nechápu jak to tam mohli naskládat a hlavně jak dlouho jim to trvá a taky jak ty jabka potom vypadají.

Potom jsme ale odbočili z hlavní a krajina se zase úplně změnila. Kole krásný červený oblý kopce a podél cesty zase plno billboardů minulého a současného prezidenta. Mimochodem v roce 2008 se odhlasovalo, že současný prezident už se nebude volit, ale že to má až do smrti. Dobrej job, ať žije demokracie. Cestou jsme zastavili v čajovně. U nás bychom takové zařízení asi minuli bez povšimnutí, ale tady je to standard. Sezení venku u plastových stolků a židlý, kolem bordel, hlasitá hudba, štěkající psi, záchod jak v indickým vlaku….ale nesměli jsme ho používat, asi abychom jim ho nezašpiniliJ Jinak pití čaje je obřad. Dávají k tomu něco jako marmeládu s ovocem s peckama, které neznáme. Hrozně sladký, ale dobrý. A taky bonbóny. No už se nedivím, když vidím zuby místních…Aleš tvrdí, že takový čaj - konvička stojí v Baku tak 2 manaty (50 Kč). Ale tady nejsme v Baku, jsme v národním parku, v luxusní čajovně, takže jsme zaplatili manatů 5!

Dnes bychom měli přespat na Chalilově chatě, což je Alešův místní kolega. Vesnici Altagač jsem nakonec našli, ale není o co stát. Polorozpadlý baráky, všude strašnej bordel, potrubí leží volně po zemi… Chatu jsme našli, zapadá do místního folklóru, elektrika nejde, záchod suchej, ale kadibudka bytelná, ocelová“. Než jsme chatu odemkli, tak nám to trvalo asi deset minut, bylo to jak trezorJ. Udělali jsme si piknik z toho co jsme měli, ale bohužel jsme zjistili, že jsme si koupili odpoledne nealko pivo. No nevadí, i tak jsme si dali pěkně do nosu a bylo nám dobře.

Úterý 16.10.

Ráno jsme se probudili do hustý mlhy, mrholení a 7°C, rychlá změna. Aleš posnídal kaviár, my s Pepou paštiku, zabalili jsme a vyrazili do mlhy. Dnes bylo cílem město Šamachi, a to přes hory, protože to je kratší a určitě to bude zajímavější než po asfaltu. Zeptali jsme se ve vsi Jaremdža jednoho místního a ten nám řekl, že tam je plno cest a že to nenajdeme. Tak jsme vyraziliJ Maník měl pravdu, všude plno cest, jedna horší než druhá, mapu jsme neměli, takže jsme jeli podle kompasu. Mlha se nakonec rozpustila a kolem nás byly zase ty úžasný hory. Nikde nikdo, nevěděli jsme pořádně kde jsme, ale líbio se nám to. Potom jsme potkali pastevce a ten nám potvrdil, že máme správný směr. Dojeli jsme k jedný pastevecký osadě a jeden z pastevců říkal, že do Šamachi taky potřebuje, takže nám cestu ukáže. Měli plno ovcí a jehňat, stejně tak i dětí, co se chtěly pořád fotit. Pozvali na čaj a to jsme konečně zažili ten pravý obřad. Před stanem jsme se museli zout, uvnitř se sedělo na zemi, na polštářích, na kraji hučel samovar, doprostřed stanu dali velký prostírání a začalo se. Všechno dělala žena, ale samotnýho pití čaje se neúčastnila. Každý jsme dostali skleničku a hlubší podšálek, ze kterého se pak čaj pije, aby rychleji vychladl. Čaj dělají hodně silný, ale do skleničky nalejí sotva třetinu a pak se to ředí horkou vodu. K čaji jsme jedli ovčí sýr a placky podobné čapátí jako v Indii. Ty se pak do sýra namáčejí. Taky celkem dost sladí, ale ne jako u nás do čaje, ale cukr, který je mnohem tvrdší a kompaktnější než náš, si dávají přímo do pusy a přes něj pak čaj pijí. Byl to zážitek, být jejich hosty. Dali jsme dětem aspoň nějaký bonbóny, oplatky a chlapům cigarety. Chlapík se pak převlékl do obleku, což je tu standardní oblečení, ve kterým jsme potkali jak traktoristu, tak i cestáře a všichni čistí, což je v tom prachu kolem nepochopitelný.

Rozloučili jsme se a jeli dál, už naštěstí s chlapíkem, protože těch cest bylo opravdu plno a ne ta vyježděnejší je ta správná. Cestou vytáhl mobil a něco vyřídil, kontrastů je tu plno.

Bez bloudění jsme dojeli do Šamachi, poděkovali si navzájem, batankovali plnou a jeli dál do Lahicu. Poslední úsek cesty byl zase zážitek, zaříznutá do stráně, samej šutr, ale dokodrcali jsme se tam. Lahic je poměrně hezká a čistá vesnička, dokonce tu jsou i odpadkový koše, muzeum a infocentrum, ale zavřený. Prošli jsme si to, Aleš koupil ručně tepaný „nádobí“ a 3 malý podkovy. Koupil jsem si korále, na krk krátký, na ruku dlouhý, ale později jsem je upravil na ruku. Stály 2,5 manatu, ale chlapík se sám usmlouval na jeden, tak jsem je vzal. Chtěli jsme přespat někde poblíž, ale bohužel jsme nenašli nic vhodnýho, tak jsme vyrazili zpět a utábořili se u řeky. Měl jsem pocit, že už jsem docela špinavej, kluci taky, tak jsme si šli umýt ruce:-) Ne že bychom si je do teď nemyli, ale až dneska jsem zjistil, že jsem asi v Baku nechal mýdlo. Co nemáš, nepotřebuješ:-) Ale Aleš ho nečekaně měl ve svým báglu – igelitce z Tesca, kde má všechny věci na tenhle výlet. Udělali jsme oheň, Alda se zas nacpal kaviárem a zase začalo pršet. Aleš říká, že to tady ještě nezažil…zajímavý.

 

Středa 17.10.

Celou noc pěkně lilo, takže jsme to ráno jen naházeli mokrý do auta a odjeli. Na zadních sedačkách to vypadá jak v kontejneru a uprostřed toho botelu sedí Pepa:-) Dnes pojedeme asi celý den na jih, k Íránským hranicím. Venku prší, je asi 13 °C, v autě 25 a Aleš furt remcá, že mu je zima. Tak jsme zastavili na čaj na benzínce. Nakoukli jsme i na místí WC a to byl zážitek…nebudu to moc popisovat, ale zvířata jsou čistotnější. Po celodenní jízdě jsme dojeli až do Leriku, kde jsem se ubytovali v místním „hotelu“ za 5 manatů. Sice nejde elektrika, ale sprchu mají. Nakonec proud pustili, tak když se ohřeje voda, asi se i poprvý vykoupeme:-) Seznámili jsme se i s místníma, jeden z nich sloužil v Čechách a chce se tam ještě podívat, moc se mu tam prý líbilo. No nedivíme se mu. Zašli jsme do obchodu – hospody, dali si pivo a objednali šašlik, národní jídlo. Jsou to kousky masa opečenýho na ohni, původně skopový, ale dělá se i kuřecí, to jsme si dali my. Bylo to výborný. Pepa ukecal Aldu a hrajou karty, docela jim to jde, i když maj pár piv a slivovici. Když jsme domlouvali cenu za šašlik, tak stál 2 manaty, při placení už 3. Říkáme, že dohoda byla jiná, ale on ne, že to je takhle. Nehádáme se a platíme velkou bankovkou. Za chvíli přijde a vrací nám správně, jako na 2 manaty za šašlik:-) Oni to nemyslí zle, jsou jen trošku pomalejší…

Čtvrtek 18.10.

Kupodivu jsme spali až do půl desátý, než nás Aleš vzbudil. Teda kupodivu u mě, u Pepy to problém není. Objednali jsme si na pokoj čaj, a vyrazili na výlet. Zůstaneme v hotelu ještě jednu noc. Ve městě jsme se zeptali jednoho chlapíka kudy nejlépe do hor. Napsal nám na lístek svoje jméno a název vesnice kde bydlí, ať tam jedeme a necháme auto u něj na zahradě, syn nám prý ukáže cestu. Vesnici jsme našli v pohodě a zastavili před školou, abychom se zeptali, kde je ta správná zahrada. Najedou byla celá škola venku, byli jsme pro ně obrovská atrakce. Auto jsme nechali tam kde jsme měli a vyrazili do kopců. Ale hned na kraji vesnice na nás z jednoho baráku mávala jedna paní, kam že to jdeme a že do hor se musíme najíst, ať jdeme k ní na návštěvu. Protože jsme byli po snídani, tak jsme jídlo odmítli, ale dali jsme si čaj a chvilku s ní „pokecali“. Měla u sebe malou vnučku, tak jsme jí dali aspoň bonbóny a udělali pár fotek.

Potom už jsme vyrazili do hor. Byla celkem mlha, ale pomalu se roztrhávala. Honilo se to sem a tam, chvílemi nebylo vidět na 20 m, pak zase až na horizont. Byli jsme asi v 1700 m. n m. Okolí bylo zase jedinečný, kolem hory se svýma vesničkami, výhledy parádní… Tady asi nikdo po horách jentak nechodí, nejsou tu skoro žádný cesty, jen nějaký od pastevců a zvířat, jinak nic. Sestup byl v tom blátě docela adrenalin, ale povedlo se nám ve zdraví vrátit se až do vesnice. Vylezli jsme akorát u jedný babči na zahradě, zrovna rozdělávala pheň v peci, že bude péct chleba. Byla to vatra jako blázen, mysleli jsme, že to tam chce spíš podpálit. Samozřejmě nás pozvala na čaj, tak jsme za chvilku už seděli uvnitř. Měla tam pár vnoučat a dceru, která hned všeho nechala a jala se obsluhovat hosty. Nejdříve čaj, bonbóny, ořechy, nějaký ořechový těsto a pořád nás pobízeli. Za 20 minut přišla babča s hromadou chlebových placek, k tomu nám dali nějakou masovou směs, máslo, sýr, rajčata, kefír…no nacpali jsme se a na stole skoro neubylo. To co jsme ale nesnědli nám dali do tašek, takže jsme odcházeli jak z nákupu. Ti lidi jsou neuvěřitelně pohostinní. Lepší chleba jsem ale ještě v životě nejedl.

Rozloučili jsme se pomalu jak příbuzní a šli k autu. Cestou nás ale zastavili místní kluci, co hráli na hřišti fotbal. Položili jsme „nájup“ a přidali se k nim. No hrát fotbal s vyfouklým míčem, ve výšce pomalu jako naše Sněžka a ještě k tomu přejedený…pěkný to bylo:-) Naučili nás jedno slovo – přihraj – „sudá“, to jsme používali hodně často. Nakonec jsme s Aldou prohráli 9:10, ale o to ani moc nešlo. Udělali jsme společnou fotku a už konečně šli pro auto. Cestou nás ještě pozval jeden kluk domů a pak i babča, kde jsme měli auto, ale museli jsme s díky odmítnout.  Čaj bychom do sebe asi ještě dostali, ale pozvání na čaj tady neznamená jenom čaj. Jsme z toho hodně mimo, tady je to normální, ale pro nás nevídaný. Moc příjemnej zážitek to byl.

 

Pátek 19.10.

Ráno byla docela zima, ale úplně jasno, takže to vypadalo, že bude zase hezky. Zabalili jsme a vyrazili zpět do Baku. Na vlastní oči jsme zažili místní policajty, jak nám Aleš vyprávěl. Je to tady živnost, takže to co si chytí, to mají. Jeli proti nám, najednou se otočili, troubili a mleli něco do megafonu. zastavili jsme a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že jsme překročili rychlost o 35 km. Už to bylo divný, protože nikde nebyla žádná značka a víc než 90 jsme nejeli.  Prý mají i důkaz a ukázali nám fotku, kde bylo naše auto zezadu, takže to fotili, když už jeli za námi a to jsme jeli tak dvacítkou. No ale policajt je tady boss, takže je těžký si něco dokazovat, dokonce i takovouhle absurditu. Ale Aleš už je zvyklej, jednou dostal pokutu za to, že jel na zelenou, takže už ví co a jak. Tady jak tě zastaví, tak platíš, jde jen o to kolik usmlouváš. Vyhrožují, že celý „případ“ pošlou do Baku a bude to ještě dražší, ale to jenom blafujou, protože pak by z toho neměli ani manat. Takže když jim Aleš říká klidně pošlete, tak se zase trochu uklidňujou. Po deseti minutách to Aleš ze 100 na 10 manatů.

Asi 60 km před Baku jsme se zastavili v Qobustanu, podívat se na petroglyfy.  Plno velkých šutrů, občas někde něco vyrytý, ale jinak žádnej zázrak. No prý je to hodně starý…

Pak jsme přes obchvat Baku, což je taky zážitek už dorazili zpět. Zašli na kebab, k Aldovi do práce, domů vykoupat a naposledy do města. Po menší okružní obchůzce jsme zašli na jídlo, pivo, na trhu koupili poslední padarky a nechali se zasvětit do taje místních matrjošek- Některý jsou opravdu „zajímavý“. Usáma, Arafat, Musolini, Hitler…nebo pak Clinton, jeho  Hilary a Monika Levinska a to vše jen za 15 manatů. V Praze to prý prodáme min. za 50 USD:-)

Pak jsme zapadli do irský hospody a najednou jinej svět, všichni umí anglicky. Je to plno Angličanů z ropných plošin. Dali jsme si točenýho Xirdalana, ale byl to hnus, tak jsme šli dál. Další irská. Pokecali jsme  s číšnicí z Kyrgystánu, snědli popcorn co tu dávaj zdarma, poslechli pár songů živý kapely a pokračovali do hospody Na růžku (Corner). Tady to bylo nejlepší, plno lidí, pivo dobrý…jeden maník co hrál naživo 60th. Pak přišel další vytáhl saxofon a to bylo něco. No líbilo se nám to moc, i pivo za 50,- nám chutnalo, ale Aleš už není nejmladší, tak jsme už v jednu odešli. Nechtělo se nám, ale když u něj bydlíme:-) V noci mě docela bolelo břicho z toho piva a kukuřice, ale ráno jsme se toho úspěšně zbavil…

 

Sobota 20.10.

Alda nás hodil na letiště a my se vrhli do dění kontrol a front. Hned první zajímavostí bylo to, že jsme museli jít příletovou halou a ne odletovou. Tam jsme prošli rentgenem, zabalili si bágly a šli čekat do pravý ázerfronty, která se vyznačuje tím, že to fronta vůbec není, ale obrovskej chumel lidí mířící k jednomu bodu, něco jako trychtýř:-) Takže další rentgen, kterým projíždí hromady báglů a kufrů, protože to tam všichni hážou, tak jsme to udělali taky tak. Myslím, že obsluha nemohla vidět v tom fofru nic. Potom jsme šli na pasovou kontrolu a pak konečně podat batohy.

No pak další pasová kontrola a 2 fronty (normální klasická fronta) ke dvěma přepážkám. Nikde nebylo napsaný, která je která, tak jsme se s Pepou rozdělili. Byl jsem na řadě dřív a bez mrknutí oka mi celník řekl, ať jdu do tý druhý. Šel jsem hned k Pepovi a tam už jsme prošli. Předtím nás samozřejmě ještě několik lidí předběhlo:-) Následoval překvapivě další rentgen, sundat boty, bezpečnostní rám, nechat se osahat, rutina…Pak už jen odevzdat palubní lístek a cesta na palubu byla volná, jak jednoduchý. Celý nám to  zabralo asi hodinu. Když jsme nastoupili do letadla, tak nás překvapilo, že to není Aerosvit, ale Azerbaijan Airlines. Plno místa na nohy, plno jídla, příjemný letušky, monitory…překvapivě. Pak už jen přestup v Kyjevě, do natřískanýho letadla, ale šlo to, protože jsme kecali s klukem co letěl z Thajska. V Praze to byl docela úprk na vlak do Holešovic, stejně tak z Ústí do Děčína, všechno to bylo těsně, ale stihli jsme to.

 

Pár slov na závěr...

Celkově to byl peknej výlet, i když krátkej. Ázerbájdžán je „chudá“ země, to bohatství co má, se dostane jen k těm vrchním pár tisícům, místní z toho asi nevidí nic. Lidi v horách jsou přátelští a pohostinní, pozdraví, podají ruku, pozvou na čaj… Kvalita silnic je slabá, někde ještě slabší:-) Koupit se dá všechno jako u nás, ve větších městech určitě, základní věci všude.

Díky ropě je tu stavební boom, všude plno rozestavěných výškových budov, silnic, ale jde to pomalu. Mentalita lidí je úplně jiná, „asijská“, plno času na všechno. Baku je hodně špinavé a to včetně moře. Policajti to je kapitola sama pro sebe, ale braní úplatků je tady „normální“, bohužel. Demokracie tady sice oficiálně „je“, ale všechno řídí prezident a je pro místní modlou. Jsou tak trošku zaslepení. Snad 90% zisku z ropy jde údajně k němu, pokud se něco postaví, tak to automaticky postavil prezident, billboardy s ním a jeho otcem, který Ázerbájdžán přivedl k nezávislosti, jsou i v té nejzapadlejší vesnici, po celý zemi snad tisíce. Lidé je hodně uznávají, i když první prezident je už po smrti. Jeho ikonka je dokonce i v rohu televize, namísto u nás běžného loga programu. A současný prezident s této popularity dokáže hodně těžit. Ale těžko soudit, neznám souvislosti, byli jsme tam 10 dní a vše je zprostředkovaně.

Na návštěvu, i když trochu adrenalinovou, je to zajímavá země, jako zážitek výborný, ale žít tu jako Evropan, zvyklý na nějaký systém a pravidla, i když nepsaná, to chce hodně trpělivosti, až flegmatismu. A možná i peněz:-) Každopádně to byla dobrá zkušenost a potvrzení toho, že se máme opravdu ještě dobře.

 

 

02.12.2008 18:21:05
josef.baco
Kamarádi modeláři
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one