Vítejte na stránkách věnovaných převážně leteckému modelářství a cestování....

Po několika letech rozhodování, přemýšlení a odkládání jsme se letos konečně rozhoupali a vyrazili do Albánie, trochu jí poznat na kole...

Celou cestu jsme s Petrem sepsali den po dni, tak snad se bude líbit...

Pár fotek je potom tady:


http://picasaweb.google.cz/Pepinoo76

Ve čtvrtek 14.5. 2009 přípravy vrcholí, kolo balím do krabice, věci do batohu, co nejvíc věcí na sebe. Pudingy, polívky, brufeny, nářadí, duše i lepení, přidávám ke kolu. Žhavím mobil a všechno konzultuju s Pepou a Pepou. Kola takhle přepravujeme poprvé, v tomhle zkušení nejsme.

 

Stejně jako u poslední loňský akce, si dovolím něco málo vepsat i já, Pepa, a to kurzívou. Snad to Peťovi moc nezkazím, protože píše obzvlášť dobře.

 

Pátek 15.5. 2009

 

V 8 hodin ráno se loučím se svýma holkama, Zuzce vysvětluju, že jedu na výlet, ještě se ubezpečuje, že jí dovezu slíbenou panenku a vyrážím směr Ruzyně, kde už čekají kluci. Sakra, bude se mi dost stýskat.

 

Na letišti si vybíráme na první pohled sympatickou slečnu na odbavení zavazadel. Bohužel, nebyla to správná volba. Spíš bych teď zpětně řekl, že to byla ta nejhorší volba ze všech. Stárneme, na tyhle „věci" jsme mívali čuch. Po větě „přineste si kola, budeme vážit" nám je všechno jasný. Ani 30 minutový smlouvání nám není nic platný, a tak platíme úplně každý deko nadváhy. Celkem asi 25 kg  Převedeno na koruny to dělá bratru celou letenku. Když potom na dálku pozorujeme, jak krabice s koly nakládají do letadla, je nám ouvej. Toto pěkně začíná! Jediným, čím si to pak u nás ČSA žehlí, jsou letušky, které se o nás starají jak o vlastní. I balíček se svačinou na cestu dostáváme.

 

Ve Skopje, kam přilétáváme za necelý 2 hodiny nás už čeká domluvený taxík, plus auto na odvoz krabic s kolama. Bez problémů nás dopravuje do hostelu, kde plánujeme strávit první a potom taky poslední noc expedice. Ubytovaný jsme v cuku letu. Vyrážíme do města, snažíme se sehnat plynovou kartuši k vařiči, leč neúspešně. Tak aspoň kupujeme vařič na tekutej líh. Kluci, ještě jednou sorry za to, že jsem nevzal ten připravenej benzíňák!! Jak je vidět, tak ne všemu se dá věřit a tvrzení, že kartuši k VARu2 seženete po celým světě, se věřit nedá. No nevadí, co nemáš, nepotřebuješ.

Vyměňujeme eura za místní denáry, dáváme první místní pivo.Večer vyndáváme kola z krabic, připravujeme je na cestu, dáváme polívku a na delší dobu poslední teplou sprchu. Já sprchu vynechávám, copak jsem se mohl v tom letadle ušpinit?

Hostel je fajn a celkem "free", připadáme si spíš jak u někoho doma, všude plno lidí, pohoda Všechno je volně k dispozici, internet, nějaký jídlo v lednici...pohoda. Pepa je na to zvyklej z Austrálie, pro mě a Peťu je to novinka. Když jsme šli spát, tak nás na pokoji "překvapil" Peruánec, co cestuje už pomalu rok po Evropě s kufrem, v lakýrkách, košili a kalhotech s pukama. Vypadal spíš jak obchodní cestující, ale byl to machr, pokecali jsme a šli spát. maličko prý chrápal, ale já kupodivu asi usnul dřív...i když v noci jsem něco zaslechl a omylem to přisuzoval Peťovi.

Sobota 16.5. 2009

Po vydatný snídani a loučení se zaměstnankyněmi hostelu nabalujeme kola a vyrážíme směr dobrodružství. Nevíme, co nás čeká, v plánu je přejezd Kosova - doma si každý ťuká na čelo při vyslovení tohohle území, pak Černá Hora, pak sever Albánie - tam prý ať nejezdíme, je to tam samý mafián a zloděj a vrah a bůhví co ještě, a nakonec Makedonií zpátky do Skopje. Cesta začíná!!!

Po lehkým bloudění ve městě se nakonec vymotáváme a míříme na hranice. Cesta příjemně utíká, aut málo, povětšinou zatroubí a lidi zamávají.

Po 20 km se po silnici M3 dostáváme na hraniční přechod Makedonie - Kosovo a bez problémů vjíždíme do neznáma. Jak asi každý ví, toto území  po generace považují za vlastní území jak Albánci, tak Srbové. Zatímco Albánci tvrdí, že jako potomci starověkých Ilgrů žili na tomto místě již dávno před příchodem Slovanů, Srbové považují území Kosova se svými středověkými hrady a pravoslavnými kláštery za kolébku své kultury a státnosti. Já jen vím, a to mě teď zajímá ze všeho nejvíc, že lidi se k nám chovali přátelsky, pomoc nabízeli sami od sebe, stejně tak jako místní Policija, která když nás míjela na silnici, neváhala otočit svůj jeep a zastavit si nás na kus řeči. Příjemný zážitek, docela změna, říkáme si a hned vzpomínáme na kluky a holky český policajtský, kterak botičky obouvají, za úplatu sundavají, nic na práci lepšího nemajíJ.

Bacanec nedostal razítko do pasu, tak se pro něj vrací. Hned v první vesnici dáváme první burek a čevapčiči a budíme lehkej rozruch mezi místníma. Naložených cyklistů tu asi moc neprojede. Ale v pohodě, zatím jen nesměle omrknou kola, pozdraví a jdou dál. Jen pár místních borců si zkouší Pepovu přilbu. No my s Pepou jsme si dali kebab, teda vlastně doner, to pak dostanete kebab, který je ke koupi u nás. Prostě takový to nakrájený maso z tý velký "kejty" co se točí před tím grilem:-) No ale pokud si objednáte jako Peťa kebab, dostanete v podstatě čevapčiči. To že jich místo pěti dostal deset, to už je věc druhá a nemá to nic moc společnýho se správným pojmenováním jídla:-) Stejně tak Pepa si objednal kečup a dostal majonézu, nevím čím to bylo. Já dostal přesně to co jsem chtěl. Možná kdyby se kluci líp učili...

Za Kačanikem se dáváme doleva, vjíždíme do hor, první větší kopec, tak 15 kilometrů do sedla a hned se ocitáme v patnáctistech metrech nad mořem. Slušnej výjezd takhle pro začátek. No kopec pěknej, ale aspoň po asfaltu:-) V sedle, ve výšce 1512 m n.m. byl i řetízkovej kolotoč, napájenej z dieselagregátu.  Nahoře kupujeme colu, sušenku, děláme pár fotek, oblíkáme bundy a mastíme z kopce dolů. Do města Prizren je to 28 kilometrů, skoro nešlápneme do pedálů, nádhernej sjezd po nádherným hladkým asfaltu. Venku se šeří, kupujeme chleba na ráno, rychle ven za město a najít místo na stan. Vybíráme místo kousek od domku, kde se hraje a zpívá. Aspoň neslyšíme ty auta ze silnice. Kluci přinesli z domu kladivo, pomáhají se stavěním. Vypráví, že všude kolem jsou toulaví psi a možná přijdou na návštěvu. Jestli přišli, nevíme, spali jsme tvrdě až do rána.

Skopje - Prizren: 116 km, 6:11 hodin v sedle, 18,7 km/h

Neděle 17.5.2009 

Ke sváteční nedělní snídani dáváme puding a ovesnou kaši z domova, balíme stan a všechny věci. Kluci přiběhli s balónem, ať si prý dáme fotbal. No dobrá!! Skončilo to remízou, už nevím kolik.

Jedeme severozápadním směrem na Gakovicu a Peč. Na mapě je vidět silnice do Černý Hory alias Montenegra přes památný Čakor. Na tenhle průsmyk jsme se vyptávali ještě v Čechách zainteresovaných lidí. Údajně projet nepůjde, špatná cesta, žádná cesta, nepustí nás vojáci, rozbombardovanej most atd. atd. A například toto je odpověď ze zastupitelství:

Kdyby jste však zvolili přechod až do Černé Hory (Prizren - Dakovica - Peč - Bjeluha), upozorňuji, že se jedná o vysokohorský přechod ve výšce cca 1800 m/n m (jedete však územím málo osídleným a není vhodné se rozhlížet napravo - nalevo co se pěstuje na obdělávaných parcelách) Nalevo napravo jsme se rozhlíželi, nic co by šlo sklidit, jsme však neviděliJ.

V Peči se ještě jedeme optat na místní policejní stanici, říkají „no problem" a to rozhoduje. Čakor zkusíme, v nejhorším se vrátíme, vždyť máme ještě 14 dní. A proto jsme přeci tady, nemyslím tady, ale tady, na světě, abychom přijímali výzvy J

Kosovo je jedna velká benzinka, autoopravna a pneuservis, míjíme jich desítky. Jdeme na jídlo k Turkovi, u mladý prodavačky kupujeme banány na cestu, nabíráme vodu. U zátarasy KFOR, kde pouští uplně každýho, se ještě ptáme Italů, jestli je cesta do Montenegra průjezdná.

Ta hezká Italka na nás kouká, ale nerozumí. My koukáme na ni, je opravdu hezká! Koukali bychom na ní klidně dýl, ale volá nějakýho předáka, či co, kterej jedinej umí anglicky, a prý že „NO problem". Akorát pořád do velkýho kopce, povídá. Aha, to říká každej, tak  na tom asi něco bude. Cesta se vine mezi soutěskama, vlevo bouří řeka, Kosovci piknikujou, slunce paří, prostě pohoda. Zastavujeme, abychom si namočili trička a hlavy. Je děsný horko, teploměr nemáme, ale pod 30 stupňů ve stínu nebude. Nikde žádnej stín ale stejně není, tak je to jedno. V Čechách je prý teď 15 stupňů a prší. Jedeme dál. Za 5 minut máme všechno suchý. Zvuk, jako když tě dojíždí žebřiňák. Aha, Bacancovi zase vržou ty jeho kotoučovky! Je z toho na nervy, nedivíme se mu, my taky! J Aut a povalujících se lidí u řeky ubývá se stoupající nadmořskou výškou.  Nám zase ubývají síly. Dáváme Bake rolls, vodu z pramene, čokoládu a šlapeme dál.

Prašnou cestu, kterou bys u nás přehlídl, tady nesmíš brát na lehkou váhu. A opravdu, ta odbočka z asfaltu na šotolinu je hlavní silnice do Černý Hory. U poslední odbočky se ještě ptáme nějakých borců, jestli máme správný směr. Vůbec nám nerozumí, tak jedeme dál. Od tý doby už nepotkáváme ani nohu, ani auto, ani osla, vůbec nic a nikoho! Šlapeme a šlapeme. Na tachometru 8km/h. V jednu chvíli vidíme v dálce a hodně vysoko nějakou chatu, ale říkáme si, že to je nějak vysoko, průsmyk bude níž. Nebyl, za pár hodin jsme tu chajdu míjeli...Bacanec jede pomalu napřed. Cesta je nekonečná, místy bahno, asi tu zapršelo. Značení žádný, z mapy poznáš prd. Jestli jsme ještě na území Kosova, anebo už v Černý Hoře, nevíme. Míjíme tři betonový jehlany, že by hranice? Těžko říct. Jedeme dál, kolem leží zbytky sněhu a začíná poprchávat. Naštěstí je to jen krátká přeháňka. Výhledy jsou fantastický, za sebou vidíme cestu, kterou jsme vyjeli, nádhera. A před sebou cestu, kterou teprve pojedeme, je mi špatně. Začíná se smrákat, potřebujeme místo na stan. Všude kolem jsou však jen strmý stráně a kopce. Najednou před sebou vidíme ceduli vesnice. Bjeluha!!! Hurá!! Aspoň nějakej záchytnej bod. Další cedule, Bjeluha končí! Ani jeden dům, vůbec nic. Pěkná vesnička.

 

Pepa na nás čeká u jakýhosi srubu. Nikde nikdo, rozhodujeme se rychle. Stan stavíme na betonovým placu přímo u chaty. Máme děsnej hlad. K jídlu ale nikdo nic nemá, tak jdeme spát. Máme toho docela dost, já asi nejvíc, ten závěr mi nějak nesedl. Tušíme, že nejsme daleko od sedla, ale jak daleko, to nikdo neví. Od sedla, kde údajně žijou medvědi a pašeráci tu chodí po svých oblíbených cestičkách se svým oblíbeným zbožím. Když už jsem skoro spal, ozvala se z dálky střelba. Tak to už je na nás fakt moc. Začínáme se bát, tak raději rychle usnout a probudit se až ráno. Jsem podělanej až za ušima, už aby byl den a pryč odsud. Druhý den ráno jsme se dozvěděli od majitelůe obchůdku v Montenegru, že poblíž týhle chaty jeho bratr zastřelil dva medvědy a dostal za ně nějakou zlatou medaili. No taky říkal, že tam je plno afghánských uprchlíků....lidi toho napovídaj. Vsadím se, že tam nikdy nebyl:-)

Prizren - Čakor: 114 km, 7:21 hodin v sedle, 15,4 km/h

Pondělí 18.5. 2009

Ráno jak má být, slunko hřeje, nebe je bez mráčku. Plech. Sušíme věci, všechno máme vlhký. A přitom pořádně ještě nepršelo. K jídlu nemáme lautr nic. Snídám bonbóny, který jsme přivezli místním dětem, Pepča si dává tatranku a Brůžič croissant.

Na vrchol to bylo necelý dva kilometry, ještěže tak, na bonbon se dlouho jet nedá. Jenže když přijedeš na tak nádherný místo, na hlad zapomeneš. Jak jsme vysoko, nikdo z nás netuší, ale je to jedno, ty panoramata, to je nádhera. Šlapat těch 35km do kopce, stálo za to. Včera, když policajt z Peče telefonicky zjišťoval, jestli je Čakor průjezdný, to vypadalo, že na nás zde budou čekat uniformovaní úředníci a přinejmenším nám orazí pasy. Nahoře je ale mrtvo. Dvě opuštěné budovy a jedna plechová bouda, která připomíná tak trochu trafiku, jsou v polorozpadlém stavu a je zřejmé, že je dlouho nikdo nepoužíval. Kromě toho je tu ještě několik pomníků, které vzpomínají války v první polovině 20.století. Děláme pár fotek, kocháme se, na jedné straně se rozprostírá Kosovo, na druhé straně Černá Hora, nádhera. Nasedáme na bajky a hurá z kopce dolů. Však si to zasloužíme. Každou chvíli stojíme a fotíme. V jedný zatáčce potkáváme po dvou dnech konečně člověka. Černohorka sedí v trávě, věk nejasný, řekl bych něco mezi 35 - 55, místo pozdravu se ptá, jestli máme cigáro. To je jasný, že máme! Na to, že nekouřím, mi ta Startka na lačno s místní krasavicí docela chutná. Když jí vyprávíme, kde jsme strávili noc, křižuje se a dává si na uklidněnou další český cigáro.

Za další zatáčkou další překvapení. Černohorská milicija v autě jedoucí proti nám. Ať prý zastavíme a ukážeme passporty. A že prý, kudy a kam jedeme, odkud jsme a takový ty podobný otázky. A nakonec věta, která nás překvapuje ze všeho nejvíc: Do Černý Hory jste vjeli ilegalo!! Co s váma?! Zapisují si naše údaje, telefonují na všechny strany, pomalu se sbližujeme. Zkoumají naše kola, nakonec nám v mapě ukazují cestu, která nás přes Masniku, Murino, Brezojevicu a Gusinje dovede do Albánie. Koneckonců, je to jediná možná cesta, asi bychom to dali dohromady i bez nich:-), ale kluci se aspoň cítí, že nám pomohli.

Ve vesnici Velika zastavujeme u nápojky, kupujeme čokoládu, pivo Jelen a klábosíme s majitelem, který vypráví, že Kosovo je jejich, Srbů a že si ho zase vybojují zpátky. Na politický debaty nemáme náladu. Chlapík nám ještě v mapě obtáhne jedinou možnou trasu do Albánie a za chvíli už uháníme směr Murino. Tady  konečně posnídáme. Kupujeme chleba a paštiku a na schodech před nápojkou to cpeme do sebe. Hlad už jsme měli pořádnej. Místní 14-leté holky mají ve škole pauzu a tak courají sem a tam. Jsme pro ně dobrá atrakce, cizinců sem na dovču asi moc nepřijede. Nechápu, je tu tak hezky.

Do poslední vesnice v Černý Hoře, Gusinje, spěcháme. V dálce to vypadá, že prší a žene se to směrem k nám. Nakonec jsme nezmokli. V Gusinje kupujeme obvyklý chleba na večer, dáváme výborný místní kafe turke, pivo Nikšičko, sušenky, limošku. Kluci píšou deníčky, pohledy, koukáme do mapy. Místní cyklista, který nás v hospodě oslovuje, nám pak dělá společnost dobrý 3 hodiny. Že prý jede do Vermoshe za drugem a že pojedeme kus cesty spolu. To jsme nečekali!! Koneckonců, nemá smysl odporovat, borec je v pohodě, vypráví a vypráví. Mluví trochu rychleji, tak všemu nerozumíme. Po 2 hoďkách ale začínáme jeho akcent chytat a jsme v pohodě. Lidi se domluví všude, no problem. Cestou ještě provádí rychlou opravu kola. Myslím, že centroval zadní kolo nebo tak něco. Nářadí měl v igelitce na řídítkách. Cesta do Vermoshe je docela daleká, tak jsme se ho zeptali, kde má nějakou vodu, v igelitce měl totiž fakt jen nářadí, ale jak bylo vidět, to bylo důležitější. Jeho odpověď nás docela překvapila, řekl nám:"já když piju, tak se znojím-potím, no a když se znojím, tak jsem umorený-unavený, tak nepiju a nejsem umorený. Zajímavá teorie, možná jí zkusíme:-) Na hranicích naším příjezdem budíme černohorského policajta, kontroluje nám pasy a pouští dál. Albánského zdravíme už po jejich - Mirdita, dobrý den! Končí asfalt. Přichází pravá místní šotolina, pravý Albania makadam:-) Nevím jak kluci, ale mě přepadá takový zvláštní pocit. Konečně v Albánii. Roky o ní meleme, plánujeme, sníme a najednou jsme tu, šlapeme si jako nic, je tu takový zvláštní ticho, klid, aspoň mě to tak přijde. Pohlcuje mě to se vším všudy. A to je teprve začátek.

Pod námi teče čistá a studená řeka, neleníme a spěcháme se zchladit a umýt. Náš průvodce v klidu čeká, až se vyblbneme. Cesta se příjemně vlní nahoru dolů, slunce zalezlo a je příjemný chládek. Na rozcestí Shkodra - Vermosh nám naposledy, asi po desátý, náš nový přítel vysvětluje, kudy jet. Pak se s námi loučí a odjíždí směr Vermosh. Nebe se zatáhlo a začíná poprchávat. Vytahujeme bundy a šlapeme dál. Jenže déšť sílí a sílí. Když už pořádně leje, schováváme se pod stromy, nic příhodnější tu v tu chvíli není. Začínají se sbíhat děcka. Jsou zvědavá, rozdáváme bonbony. Učíme je nějaký užitečný český slovíčka:-) Nejstarší borec, který má očividně obchodního ducha, nám nabízí za 100euro hotel. Nabídku nepřijímáme. Po docela dlouhým čekání déšť ustává a my tak můžeme pokračovat dál. Vesnička Lepushe se objevuje v pravý čas. U hospody za plotem rozbíjíme náš mini tábor. Vaříme polívku a jako dezert si děláme puding. Jdeme ještě na chvíli do hospody, dáváme pivo a zajídáme ho croissantem. Majitel vytahuje česko-albánský slovníček. Tady jsou na cyklisty z Čech zvyklí.

Čakor - Lepushe: 62 km, 4:05 hodin v sedle, 15 km/h

Úterý 19.5. 2009

Před spaním jsme se ještě domluvili s panem domácím a schovali kola k němu do hospody. V noci mě pak každou chvíli budí nějaký podivný zvuky a hlasy.

„Asi už je nakládají", říká Pepa. „No jen to ne, ještě jsme nikam nedojeli a na hrbu to neponesu!!" Ráno klasika -  v sedm se probouzíme, slunce začíná příjemně hřát, obloha jak vymetená, bez mráčku, zase plech. V tu chvíli ještě netušíme, co nás dneska čeká za kopec. Na plotě za chvíli není volnýho místa. Věšíme na něj úplně všechno. Od stanu, přes trička, až po ponožky. Naproti za cestou dělá už hrobník svoji práci. Vaříme puding a ovesnou kaši z domova, čaj prý dělat nebudeme. Já ho vezu snad 50 pytlíků, ale vypadá to, že je dovezu zpátky do Skopje!? Nemusí být špatný cestovat sám. I čaj bych ráno dal, anebo třeba na kafe turke do hospody zašelJ.

Vyrážíme tradičně kolem devátý. Brůžič se ještě zálibně ohlíží za místní kadibudkou na návsi, jenže už je pozdě, čekat se nebude, jedeme. Jsme na dovolený, není čas. To já mám problém opačnej, od soboty jsem kadibudku ještě nepotřeboval. Brůžič jí hledá po snídani, v poledne a pak večer. Každý máme svůj vlastní pravidelný režim. Cesta vede krásnou krajinou a stále padá do údolí. Místy opravdu kopec, v opačným směru bych to jet nechtěl. Svlíkám si triko, abych si opálil i záda, ne jenom nohy od kolen dolu a ruce. Do Tamare vjíždíme kolem poledne, čas tak akorát něco pojíst! A máme štěstí, v první hospodě, kterou zkoušíme, vaří. Což tady není zas tak běžný, anebo neumíme ty pravý hospody najít. Většinou jsou to však kafe bary.

Kafe bar tu najdeš v každým městě, každý vesnici. Albánci u kafe probírají a domlouvají úplně všechno, od brzkého rána. A hlavně, kafe dělají fakt výborný, s českým rádoby „turkem" se to nedá srovnat. Kávu dělají Albánci tradičním arabským způsobem, smíchají ji s cukrem, vloží do džezvy, do takový tý kovový nádobky s dřevěnou rukojetí a zalijí vodou. Uvedou jí k varu, až se na povrchu utvoří pěna. Tu pak lžičkou oddělí do šálků. Kávu nechají ještě jednou, dvakrát vzkypět a opatrně nalijí do šálků tak, aby sedlina zůstala v džezvě. Tohle kafe nakopne pumpu tak, že pak není problém vyjet žádný albánský kopecJ.

V hospodě si jídlo vybereš tak, že zajdeš do kuchyně, mrkneš pod pokličky a ukážeš si. Jiná šance není, jídelní lístek nám nikdo nenabídl a jak se řekne rýže s masem a k tomu ještě jakýsi guláš a chleba, to fakt nevíme. Jídlo nemělo chybu, nacpali jsme si bachory a vyrážíme směr Brojë. Na mapě ho máme přímo na cestě, ale skutečnost je jiná, vesnička je kdesi po levý ruce v kopcích. Ale na to, že mapa není úplně přesná, jsme si už zvykli. Každou chvíli se stejně ptáme, křižovatek a všelijakých odboček bez označení je tu spousta.

Ráfky a kotouče už máme rozžhavený od brždění, když se najednou začíná cesta podezřele zvedat. Jedna věc je v horách tutová, když vyjedeš na kopec, musíš zase sjet dolů. Stejně tak to platí i obráceně, když jedeš celý dopoledne dolů, určitě pojedeš do nějakýho výživnýho kopce. V albánských horách to platí dvojnásobně. Slunce pere na plný obrátky, vzduch se nehne a my stoupáme závratnou rychlostí 7km/h po šotolině směrem k nebi. Dojíždí nás tři motorkáři z Německa, zastavujeme a chvilku klábosíme. Jsou to ti tři samí, co jsme je zdravili včera po poledni. Spali ve Vermoshi u domorodců a prý se společně popravili trochou rakije. Kluci vzali za plyn a za chvilku jsme je neviděli, ani neslyšeli. My zařadili kašpárka a jedeme dál. Provoz je řídký, jen občas projede Mercedes, zatroubí a lidi zamávají. Výjezd je to ale nádhernej, výhledy suprový, počasí bez chyby. Na vrcholu ještě poprosíme o společný foto skupinku lidi, kteří sem přijeli, jak jinak než Mercedesem.

Vjíždíme na jakousi planinu, začíná asfalt a my valíme dolů směrem ke Skadarskmu jezeru. Tohle jezero tvoří přírodní hranici mezi Černou Horou a Albánií. Sjezd výbornej a my přemýšlíme, jestli jezero objet z černohorský strany anebo zůstat a směřovat dál na jih, na Shkodru. Krásný starosti. Varianta B vítězí. Nabíráme vodu, na benzínce kupujeme něco málo k večeři - chleba, rybičky, paštiku, rajčata, colu a banány. Pak se nás ujímá místní borec, takovej mladej kluk a jestli prý nepotřebujeme pomoc. Doprovází nás k jezeru, aby nám ukázal, kde si můžeme postavit stan. Zprvu se nám to nezdá, ale nakonec souhlasíme a rozbíjíme tábor. Je tedy docela brzy, ale dneska nemá cenu pokračovat dál. Na tachometru tak máme jen 64 km. Ale v těchhle terénech ty kilometry prostě nenarůstají.

Daniel zůstává ještě tak hoďku, klábosíme, koupeme se a učíme se albánsky. Jen co se setmí, zalejzáme do spacáků (Daniel šel domů). Budí nás čísi hlas, Pepa vylejzá a dovídá se, že jsme na soukromým pozemku. Sice se nám to nezdá, ale budiž. Chlapíkovi je to stejně jedno. Jen v noci prý budeme mít problém. Kolem druhý by tu měli pašeráci vykládat zboží! Ale jenom MAYBE, jistě to nevíJ Tak to už je moc!! Na Čakoru pašeráci, medvědi a střelba, tady prozměnu tohle! Vrchol všeho je, když nás potom v noci budí opravdu loď. Naštěstí jen projede a pluje dál. Ne, nebyl to sen, fakt tam byla, viděl jsem jí!! Zbytek noci se komáři rozhodli, že nás sežerou. Jak jsem byl v noci podělanej strachy a celej zmatenej, nedopnul jsem zip u stanu. Bože, to byla noc, raději pryč odsud...

Lepushe - Hani i Hotit: 60 km, 4:36 hodin v sedle, 13 km/h

Středa 20.5. 2009

Vstávám snad ještě před pátou a jdu rovnou do vody. Poštípanej od komárů jsem skoro všude. Děsná noc. Možná by nebylo špatný se už konečně pořádně vyspat.

S východem slunce se holím ve Skadarským jezeru. Romantika jako prase, nádhera. Chvíli po mě ze stanu leze Bacanec, Brůžič si dává ještě do každýho oka půl hoďky. Vaříme tradiční kaši z pytlíku, balíme věci, stan a kolem sedmý vyrážíme. Stan vezu já a to znamená jediný. Že pojedeme zase nějaký výživný kopečky J V plánu máme NP Thethi, asi nejznámější a „nejturističtější" místo v Albánii. Aspoň tak to píší v průvodci, tak uvidíme, kolik turistů potkáme. V první příhodný vesničce vybíráme obchůdek, kde prodává sympatická prodavačka. Kupujeme chleba, sýry, nějaký sladkosti a na chodníku před krámkem to do sebe tlačíme. Je tu docela rušno, blízko musí být snad nějaká dívčí škola, protože se nestíháme otáčet. Jsme od pátku na cestě, líbí se nám úplně všechny.

Do Kopliku to krásně valí, rovinka, kdesi vpravo jezero, vlevo úžasný výhledy na pohoří Prokletije.. Po 15 kilometrech jsme tu, dáváme kávu, kupujeme vodu a odbočujeme z hlavní na sever směr Boge. Je opravdu nesnesitelný dusno, cesta mírně stoupá, naštěstí zánovní asfalt. Do Xhaj jsme dorazili po 22 kilometrech úplně vyprahlí. Místní děcka už na nás čekají a neomylně nás směrují k pitný vodě. Jsme vítané zpestření během školní přestávky. Jaké to překvapení, když na ceduli nad vchodem do hospody vidíme nápis „Kudrna Travel"!!! Do Boge valíme stále po asfaltu dalších 10 kilometrů. Tady na nás mávají místní borci a jestli prý nechceme nahoru hodit autem. Ne ne, vždyť to tak krásně po tom asfaltu jede, jste blázni, v sedle jsme za hodku!!! Za minutu asfalt končí a začíná šotolina a kamení. Už vím, jak vypadá peklo. S naloženým 30ti kilovým kolem vyjet do sedla ve výšce 1630 m.n m. nad vesničkou Thethi, po tomhle makadamu, stálo opravdu hodně sil. Nevzpomínám si, kdy jsem jel naposledy něco tak těžkýho a na druhou stranu tak nádhernýho. Kolem neskutečný hory a přenádherný výhledy. Je opravdu nesnesitelný dusno, na cestě leží sníh. Kluci mi ujíždí, ten stan je znát. Po 12ti kilometrech vjíždím do sedla a v davech turistů hledám kluky. Támhle jsou, sedí v trávě a rozhlíží se po okolí. Je tu opravdu božskej klid, nikde ani noha. Z pekla rovnou do ráje. Do vesničky Thethi už nesjíždíme, možná to byla chyba, říkáme si teď, po čase, ale nám už se dolů a pak zpátky nahoru prostě nechtělo. A cestu, která vedla dál přes Nicaj-Shale, nám všichni rozmlouvali, že je údajně ještě hrbolatější než tahle. A právě někde v těchhle místech byli v roce 2001 naposledy viděni 3 studenti z Čech. Už je nikdy nikdo nenašel. Mráz mi jde po zádech ještě teď, když to píšu.

A tak otáčíme kurz a vracíme se zpátky. Jestliže jsme nahoru jeli 5km/h, dolů svištíme 9km/h. Cestou nejhrbolatější ze všech cest. Po asfaltu z Boge do Xhaj je to už pohádka. Paní v kudrnovský hospodě nám připravuje studenou večeři. Tábor rozbíjíme za hospodou. Nádherně jsem se vyspal, konečně, už jsem to potřebovalJ.

Hani i Hotit - Xhaj: 86 km, 7:04 hodin v sedle, 12,1 km/h

Čtvrtek 21.5. 2009

Noc byla zase tropická, a to jsme byli víceméně v horách. V půl sedmý ráno jsem se šel umýt k obecnímu prameni a místní chlapi už seděli v hospodě a dávali si Martini. Den se musí pořádně využít, když je teď delší a delší... Za vydatnýho pozorování místního školáka, kterej si asi kvůli nám přivstal, balíme svoje saky paky, loučíme se s hostinskou a jedeme 30 km po asfaltu z kopce zpět do Kopliku...nádhera. Užíváme si sjezd, že se nám ani nechce zastavovat na focení. V Kopliku se zdržujeme jen krátce na obligátní kafe turke a pokračujeme dál do Skadaru. Jeho předměstí je trochu podobný Indii, všude na ulici plno obchodů, aut, busů, cyklistů, motorek...zkušeně se proplétáme provozem, když je to potřeba, tak i v protisměru...jako místní.U jednoho stánku z kebabem se ptám na cenu a už ho mám v ruce, stál myslím 100 leků, jako všechno:-) Centrum Skadaru je celkem hezký, čistý, včetně místních slečen, který jsou o poznání upravenější než na vesnici:-) Ale zase jim chybí takovej ten správnej naturel. I když to mě napadlo až teď, v tu chvíli vůbec. Nakoupili jsme pár pohledů, na poště známky, vyměnili peníze u veksláků, najedli se a jeli na místní hrad Rozafa. Jasně že byl na kopci, a pořádným. Ale výhledy i hrad samotnej byl pěknej, jen nás brzy udolalo vedro, který bylo teda fakt velký. Kdyby mi někdo řekl, že bylo 40 °C ve stínu, věřil bych, bo asi bylo.

S vidinou koupání jsme vyrazili k moři, podle mapy tak 30 km, ve skutečnosti o dost víc, ale bylo to po rovině a po asfaltu. Ale ten pařák, nějak mě zmohl a chvílema mi bylo docela zle. Kluci to rvali jak při časovce družstev, ale zapomněli, že máme ještě ty bágly, takže jsem to tentokrát jistil zezadu:-) Asi v polovině cesty jsme se zastavili v obchůdku, kde jsme to z pultu hned ládovali do sebe, zchladili se a pak už k Pepovu vysněnýmu moři dojeli.

Moře samotný bylo čistý, ale všude kolem plno bordelu, zanedbaný hospody a hotely, nedivili jsme se, že jsme na pláži byli pomalu sami. Prý hezký pláže jsou na jihu, ale to je daleko a stejně se jim nedá moc věřit. Každopádně moře bylo krásně čistý a osvěžující, takže jsme se pěkně vykoupali, poseděli, zase vykoupali, Pepa zatlačil slzu a jeli jsme zpět. Tři hodiny koupání, po letech zase u moře, pěknej výlet to byl:-)

Už bylo docela pozdě, tak jsme se v jedný vesnici rozhodli utábořit. Jeli jsme po prašný cestě, docela daleko, abychom nebyli moc na očích, když najednou, kde se to nedalo vůbec čekat, byla obrovská hospoda. Zeptali jsme se jestli je možný rozdělat čádru a překvapivě to zase nebyl problém. Postavili jsme jen moskytiéru, protože na déšť to nevypadalo a vedro bylo ukrutný. Zimní spacák jsme asi mohli nechat doma, možná jednu noc jsem ho i zapnul. Zašli jsme ještě k chlapíkovi na pivo a šli se potit do stanu.

Xhaij - Ashtë: 109 km, 5:36 hodin v sedle , 19,4 km/h

 

Pátek 22.5. 2009

Noc byla pro změnu tropická. Ráno vyrážíme před sedmou, abychom stihli trajekt přes jezero, co začíná ve vesnici Komani. Měl by odjíždět v 11 hodin, tak si na těch 32 km dáváme rezervu, protože tady ty vzdálenosti nejsou úplně jednoznačný, narozdíl od kopců, ty jsou víceméně jistý. I když podle mapy to vypadá, že pojedeme stále podél vody...nebo spíš nad vodou?? Začátek v pohodě, rozjíždíme ztuhlý nohy a bolavý zadky ze včerejška.

Po 10 km zastavujeme, kupujeme nějaký ovoce a ptáme se místních na Komani. Prý 30 km. Paráda, už jsme ujeli 2 km. Po dalších 5ti km cedule - Komani 32 km. Je to jasný, je to prostě 32 km odkudkoliv. Cipi. Jen doufáme, že to stihneme. Cesta vede opravdu podél vody, ale ne podél vody jak jsme zvyklí. Plahočíme se nahoru dolů, místy po skvělým asfaltu, místy je to horší, sem tam i makadam. Takový mixový lezení, v tomhle případě mixový bicyklování. Nakonec do vysněnýho Komani po 44 km dojíždíme. Takže se zas tak nesekli, supr. Čekali jsme trajekt v podobě předělanýho autobusu, jak říkal průvodce, ale tady čeká obrovská loď, kam už se naloďuje několik náklaďáků, jeden bus, pár dodávek a plno mercedesů. Avizovaný odjezd v 11 hodin se nakonec koná o půl hodinky dřív. Lístek stojí 400 leků na osobu + 400 leků za kolo. No to teda ne, hoši! Tolik vám nedáme! Ukecáváme to na 500 leků na jednoho i s kolem plus dvoje cigára. Supr, jsme vnu.

Jezero a okolní útesy jsou nádherný, jak píšou v průvodci prý podobný Norsku, ale tam jsme nebyli. Každopádně výhledy supr, vedro velikánský, loď nacpaná k prasknutí, vedle našich kol šrumec, místní zkoumají computery a zkouší brzdový páky. Ani náznak toho, že by chtěl někdo něco vzít. V tu chvíli nás to ale nenapadlo, přemýšlím o tom až teď. Ale teď už jsem zblblej, přece jen jsem měsíc a něco v „civilizaci" a ne na Balkáně, kde je to samej zloděj a mafián J. Kecáme a probíráme všechno možný, asi 20 minut. Jenže chlapi neumí slovo anglicky a my umíme po jejich akorát „uj" a „možno popiť", takže vůbec nevim, o čem mluvili. Ve vodě plave děsně bordelu, místní to neřeší, odpadkový koše na lodi nejsou, tak co s tim.

Po 2,5 hodinách plavby v úmorným vedru konečně dorážíme do Fierze. Hned se vrháme na místní pramen a máčíme si úplně všechno. Je fakt velký teplo. Ve fast foodu kupujeme burek, hamburger, v marketu colu, nanuky, asi hodinu sedíme na návsi, jíme, pijeme a klábosíme s místníma. Pro děcka, co čekají na školní autobus, jsme děsná atrakce. Jeden se osměluje a pořizujeme splečný foto. Do Bajram Curi to je 17 km do kopce po asfaltu. Podle domorodce jsme tam za půl hodinky. Potkáváme první a poslední cyklisty na cestě, Němce s Francouzkou, cestujou po Albánii už 4. týden. Navrhnu to svým rodičům, podle mě supr dovča J

Bajram Curi samo o sobě docela hnus, jen okolní hory jsou opravdu nádherný. Hledáme poštu, čtvrt hodiny před zavíračkou je closed, pohledy tedy dáváme jednomu maníkovi vedle do hospody, a jestli by je poslal? Ještě jednou díky, došly!!!  To já jsem si jedinej pohled, co jsem napsal nechal v báglu a zkoušel jsem ho pak poslat z jiný pošty. Už nevim, kde to bylo. Machr za okýnkem na něj kouká a co jako s tím. Povídám mu, postcard to Czechia. Začíná si předčítat to, co je nalevo, ten vzkaz. Ukazuju mu adresu na pravý straně pohledu. Furt tak divně čučí a že nechápe, nerozumí!! Já taky nechápu, jsem na poště, ne?? Pohled si raději beru zpátky. Dovezl jsem ho až do Skopje. Michale, visí u nás na lednici, když ho budeš chtít, jen je trochu pomuchlanej.

V zahrádce se posilujeme na cestu do Valbone Tirana beerem a vyrážíme vstříc kopcům a makadamu. Cesta fakt echt albánská, do kopce a děsný šutry, takže toho máme po hodině dost. Zkušeně rozbíjíme tábor ve vesnici Dragobi u domorodců na zahradě. Hlavě rodiny za to nabízíme petku slivovice. Machrovi chutná tak, že si flašku dává do kapsy. Aha, tak to už se asi nenapijeme! Nevadí. Děti s náma staví stan, všechno osahávají, koukají na nás z půl metru. Za odměnu nás zvou na návštěvu, obhlížíme obývák a kuchyň. Kafe odmítáme, jsme měkký. Ale já tu konvičku viděl. Prcky pak ještě vozíme na kole a zalejzáme do spacáků. Jen ta sousedka z vedlejšího baráku nám vrtá hlavou, z dálky vypadala na 20let, oháklá v džínách a bílým tílku. Sakra, ta nás do obýváku nepozve. Ani kafe bychom neodmítli. Noc byla v pohodě, do růžova jsme se vychrupkali. Ten zimní spacák byla fakt blbost.

Ashtë - Dragobi 78 km; 5:12 hod v sedle, 15 km/h

Sobota 23.5. 2012

 

 

Krávy i ovce se už pasou, stáváme teda i my. Sousedka od vedle (ne ta sousedka v džínách, ale její máma asi) nám servíruje ranní kávu a čerstvý mlíko. Óóó, děkujeme mnohokráte. Děti začínají být otravný, balíme saky paky a hrneme pryč, podél řeky Valbony na severozápad. Počasí suprový, před náma Jezerca, vlevo řeka, která by stála za sjetí, fakt idylka. Pepa jede pomalu napřed, my s Brůžičem to tradičně brzdíme, zastavujeme a fotíme. Vesnička na konci údolí pojmenovaná podle řeky Valbony, která jí protéká, je ráj na zemi. Aspoň nám to v tu chvíli tak přijde. Kolem se rozprostírají ty nejnádhernější hory a všude ten božskej klid. Uprostřed vesnice stojí polorozpadlý hotel, který už dávno neplní svůj účel. V jediný místní hospůdce, si objednáváme naši první rybu a děláme moc a moc dobře. Nevím, co to bylo za druh, ale byla čerstvá, chlapík ji vylovil přímo za naší asistence a opravdu šmakovala. Zalejváme ji klasicky beerem a přesto, že se nechce, nasedáme na kola a závratnou rychlostí 12 km/h uháníme po šotolině zpátky směr Bajram Curi a Fierze.

 

Kousek za BC, už na asfaltu, skoro nevyberu zatáčku. Mám poloprázdný přední kolo. Dofukuju a zkouším to dál bez výměny. Foukám co půl hodiny, ale měnit se mi to nechce, provedu to až večer, v klidu u stanu. Když přijíždíme za městem Fierze k obrovský hrázi, chlapíci se tak zvláštně usmívají a povzbuzujou nás. Teď už vím, proč. Tahle cesta, to je opravdu něco! Naštěstí asfalt, po kamení bychom to jeli ještě teď. Silnice stoupá, zařezává se do svahu, klesá a zase stoupá dál a dál. Za každou zatáčkou už čekáš pomyslný vrchol a ten stále nepřichází. Kdyby nám někdo pod hrází řekl, že je to do Kukeše 120 km, víceméně do kopce, určitě bychom mu nevěřili. Dneska tam ale nedojedeme, kolem osmý končíme a stavíme stan na prvním rovným místě, který nacházíme. Vaříme 2 druhy polívky z pytlíku, koukáme do mapy  a vymýšlíme, kam zítra, až dorazíme do Kukeše. To jsme ještě netušili, že nám to bude trvat celý den. Noc v pohodě, žádní pašeráci, medvědi ani uprchlíci nás neotravovali. Zdálo se mi o Katce Brožový.

Dragobi - Valbone - někde mezi Fierze a Kukešem: 80 km; 6:11 hod v sedle, 12,9 km/h

Neděle24.5. 2009

Vstáváme brzy, na louce už to čvachtá. Jakto, vždyť nepršelo? Aha, někdo si zavlažuje pozemek, a tak sem korytem poslal malej potok.

Rychle všechno přenést, než budeme úplně vlhký. Měním duši na předku, mám utrženej ventilek. Nějak záhadně se v plášti posunula a pak zákonitě u ventilku nevydržela. Jelikož jsem šikovný, jak mechanik od Forda, za 10 minut bylo vyřízeno. Nutno podotknout, že to byl jeden ze dvou defektů na celé naší cestě. Ten druhý měl přijít později a za daleko zajímavějších okolností, ale to jsme v tuto chvíli ještě netušili. O tom později.

Snídáme výborný rybičky v oleji (doma bych to po ránu nepozřel), zakusujem patkou zvrdlého komisárku ze včerejška, balíme a kolem deváte vyrážíme vstříc nejdelšímu kopci svého života. To v tuto chvíli teda ještě nevíme, ale začínáme tušit. Někdo z nás, už nevím, kdo to byl, jen suše utrousí: „ty vole, jestli se to takhle zvedá až do Kukeše, tak umřeme". Zvedalo. Teda skoro. Taky jsme skoro umřeli.

Nebejt toho vynikajícího kiosku, kde chlapík prodával krom zlatých hodinek, přívěšků, mouky, pití a hajzlpapíru úplně všechno, čím se dá doplnit energie tolik potřebná na cesty, tak tady hlady zhyneme a žízní lekneme. Vedro bylo příšerný a na rybičky daleko nedojedeš. Pár croissantů, sušenek, piva a kafe to spravilo a valíme dál.

Nevim, jak tenhle kus cesty popsat, hrozně bych chtěl, ale nevím, jestli to dost dobře jde. Chybí mi ta správná slova. Tohle nejde popsat, to se musí zažít. Taky bych chtěl, aby se tudy každej z vás projel. Protože tahle cesta, nevím, možná sem toho málo projel, ale ta nemá obdoby. Představ si údolí vlevo pod sebou a cestu po který jedeš, zařízlou do svahu. Všechno v obrovských rozměrech. Silnice stoupá, vlní se, kličkuje a zase stoupá...za každým rohem čekáš konec a ten stále nepřichází...zase stoupání, místy 10ka, zase klesání a pořád dál a dál. Další a další nekonečný kopce a svahy. Opravdu nekončící šichta. Tenhle kopec si budu pamatovat hodně dlouho. A taky doufám, že si ho ještě někdy dám:-)

Brůžič prý nemá rád vedro a kopce. Tak ještě že jel s náma. Tady se mu určitě líbí. Výhledy jsou famózní, jen mě tak všechno bolí, že se zapomínám rozhlížet. Pepan naštěstí fotí, tak se mrknu doma. Začínáme si myslet, že Kukeš neexistuje, že k němu nikdy nemůžeme dojet. Bacanec má krizi. Tak to tu ještě nebylo! Bacanec má totiž nohy, jako když zkřížíš Armstronga s Contadorem. A na kole má krizi tak jednou za 10 let. Jsme s Brůžičem právem hrdí na to, že jsme u toho byli. Pepa se z toho dostal, jede se dál. Šťáva dochází postupně všem. V dálce se dělají mraky. Vypadá to na bouřku z vedra. Psychicky to nevydržíme a ptáme se, jak daleko do Kukeše. Prý 5 kilometrů, hurá!!! Ale nevěříme už nikomu a nic. Ale měli pravdu, po projetí právě rozestavěné dálnice klesáme do vysněného města. Těch kilometrů je nějak moc. Za zmínku snad ještě stojí historka, kdy mě pomocí šutrů v ruce zastavilo pár výrostků, začali mi ohrabávat brašny, snažili se rozepnout zipy. Chtěli cigára. Vyrvali mi krabku z ruky a zdrhli. Docela mě to polekalo. Bylo to jedniný násilný přepadení na výletě.

Příjíždíme do města, obloha černá, lidi tak divně pokřikujou, tak jinak. Anebo nám to tak jen připadá? Nelíbí se nám tu. Asi je to tím celodenním vyčerpáním, tím ošklivým městem, jsme nějací nesví. Utrhjeme se i na číšníka, kterej nám radí, jak opřít kola o jeho hospodu. Cip. Teda hospodu, jediný místo, kde tu vaří, je klimatizovanej hotel. Jídlo normální. Ale aspoň dobíjíme mobily. Občas se trochu civilizovanýho světa hodí.

Čučíme do mapy a přemýšlíme co dál. Uvažujeme, jestli opustit Albánii a vjet do Makedonie, anebo valit ještě kus na jih a posunout to o den. Varianta A vítězí do chvíle, než přijedou z vodou a začne takový slejvák a bouřka, že bys cyklistu nevyhnal. Naštěstí se schováváme v místním kafe baru u silnice. Dáváme pivo, kafe, další pivo a ještě jedno pivo. Majitel je boreček, kterej pracoval leta v západní Evropě. Konverzujeme anglicky. Probíráme otázku nezávislýho Kosova, proč všichni jezdí Mercedesem, jaká cesta vede dál na jih do Peshkopi a kde by se tu dalo eventuelně přespat. Nocleh - No Problem. Přespat by se dalo vedle v autodílně, kde teče voda a za rohem je záchod. Takovýho komfortu z čistýho nebe (ikdyž, venku je stále černo) jednoho potěší, a tak není o čem přemýšlet a v cuku letu jsme rozbalený uprostřed heverů a haldy pneumatik. Vstávat musíme ale brzy, chlapi přijdou do práce od šesti. Nevadí. O čem se mi zdálo, nevim. Škoda, chtěl jsem dosnít tu minulou noc.

mezi Fierze a Kukešem - Kukeš: 101km, 5:49 hodin v sedle, 17,3 km/h

Pondělí 25.5. 2009

Když lezeme v 5.30 ze spacáků, venku už je čilý ruch, pracanti se scházejí před dílnou. Že tam mají 3 cizí návštěvníky je vůbec nevzrušuje, už se to rozkřiklo a šéf je zajisté informoval. Ráno to už vůbec v dílně nesmrdí po pneumatikách a oleji. Přebili to naše ponožky, trička a kraťasy.

Venku to vypadá s počasím všelijak, rychle všechno balíme do brašen a jdeme na ranní kávu. Boss nás pozval, bylo mu ctí, že jsme u něj nocovali. V 6.30 se loučíme, děkujeme za střechu nad hlavou a vyrážíme směr jih. Rozhodujeme se totiž, že si Albánii ještě o den protáhneme a zkusíme dojet do města Peshkopi. Do Makedonie legálně vnikneme až zítra u Debarského jezera. Máme v nohách asi 5 kilometrů a v zádech takový mračna, že neváháme a úkryt nalézáme kde jinde, než v hospodě. Makáči už mají na stolech panáky, ten den pak hnedle líp začíná. Objednáváme taky 3 kusy a dostáváme 3 obrovský lampy. Škoda že přestalo pršet tak brzy. Jedeme dál. Slunce leze ven, dělá se horko. Začínám cítit ten alkohol, venku je děsný vlhko. Svlíkám ze sebe většinu oblečení, který jsem na sebe před chvilkou nandal. Báli jsme se, že bude zima, ale počasí jak se zdá, bude opět zcela letní.

Krajina je zase trochu jiná a zase nádherná. Pod námi Černý Drin, všude dokola hory a vesměs liduprázdno, jen tu a tam místní pastevec, co se rád nechá vyfotit a ještě poděkuje. Výhledy jsou famózní, cesta hrbolatá, taková ta správná Albánská. Zadky i ruce dostávají co proto. Po 80 kilometrech vjíždíme na asfalt a po asi 5ti kilometrovým stoupání dojíždíme do Peshkopi. Ne, opravdu se nám to nezdá, tahle země nám nedá ani kilometr zadarmo. Pořád musíš šlapat, ani chvilka odpočinku. Někde jsem četl, že cyklisti odlétají zjara najíždět kilometry na Mallorku. Že „Mallorka je nejvíc". Já si ale myslím, že nejvíc je Republika e Shqipërise, jak zní oficiální název této divoké země. Do posledního kilometru na zdejších cestách nás něčím překvapuje a udivuje. Každičkej kilometr si tu vychutnáš takovým způsobem, že se mi o tom zdá ještě dneska, po 3 měsících.

Městečko Peshkopi leží asi 20 kilometrů od hranic s Makedonií a žije zde asi 16tisíc obyvatel. Kupujeme chleba, rajčata, šunku, hlad máme jako vlci, ostatně jako každej večer. Projíždíme městem, děláme pár fotek, lidi zdraví, ruch je tu tedy značnej. Za městem děsně kopcovitá krajina, každej kus políčka obdělanej. Mnoo, kde tady najdeme plácek na stan? Po pár kilometrech benzínka, Pepča svým obligátním „čádra možno hýr?" dostává souhlas k rozbití tábora. Teče tu i voda, supr, bude hygiena. Chlapící na nás pak koukají, jak stavíme stan, jak vaříme polívku, jak se vybalujeme. Sedí metr od nás a koukají nám přímo do pusy. Ale za těch několik dní jsme si zvykli. Jsou prostě takoví. Nám to nevadí. Jak řekl Brůžič, když jsme pak letěli domů: „Budu trochu nervózní, až si budu večer čistit zuby a nikdo nebude koukat, asi zazvoním na souseda". Čučíme do mapy, na hranice s Makedonií to máme sotva pár kilometrů. Sakriš, oproti včerejšku se nám dneska z týhle supr země, kde potkáváme tyhle přívětivý lidi vůbec nechce. Co naplat, uložíme se tedy k poslední noci v Albošce a zítra hurá za dobrodružstvím v Makedonii.

Kukeš - Peshkopi: 96 km, 7:42 hodin v sedle, 12,3 km/h

Úterý 26.5. 2009

Noc v klidu, nikdo nás nepřepadl, ani nezabil. Snídáme puding a míříme k hranicím. Poslední městečko, myslím, že se jmenovalo Maqellare, je opravdu živý a takhle po ránu hodně rušný. Všude děsně lidí, chlapíci vysedávají po kafe barech a pokřikují. Jdeme utratit poslední Leky, cpeme do sebe ve fastfoodu hamburgery a doner. Ikdyž nevím, možná to bylo čevapčiči. Děcka si sedla za výlohu a koukají nám přímo do pusy. Jdu na ně stejně tak, cha, to jsem zvědav, kdo to vydrží dýl. Jsem vítěz, nevydrželi! Jsme na Blatě, jak se jmenuje tenhle hraniční přechod. Po krátkých formalitách na Makedonské straně jsme tu. Robíme první Makedonskou fotku a míříme přes Debar a Strugu k Ohridskýmu jezeru.

Název i symboly státu navazují na historickou Makedonii, což se nelíbí Řecku, které obsahuje větší část tohoto území. Makedonie sousedí s Kosovem a Srbskem na severu, Bulharskem na východě, s Řeckem na jihu a s Albánií na západě. Kousek za Debarem ještě provádíme rychlou koupel. Aby my jsme nebyli až moc čistí, nakonec, pořád se někde koupeme. Město Ohrid i Ohridské jezero byly v roce 1980 zapsány mezi světové dědictví UNESCO. Východní a západní břehy jezera jsou strmé a členité, zatímco severní a jižní jsou mírné a pozvolné. Jezero má rozlohu 348 km². Je 30 km dlouhé a dosahuje hloubky 285 m. Leží v nadmořské výšce 695 m. Voda v jezeře je průzračně čistá, vyzkoušeli jsme to na vlastní kůži. Kluci hned ve Struze, já si dal mezitím v klidu kávičku, a já pak cestou ze Strugy do Ohridu.

Jak si to tak hrneme skrz tohle město opředený historií, co nevidíme, auto s českou spz-kou. Pepča neváhá a klepe na okýnko. Překvapenej řidič otvírá a dáváme se do řeči. Místní borec, co si vzal Češku Hanku nás zve na pivo. Neodmítáme, pokecat v rodným jazyce s krajankou bude zajisté příjemný. Klábosíme, chlapík nám na mapě ukazuje kudy nejlíp do Skopje. Venku se pomalu stmívá a našim krajanům stále nemůžeme vysvětlit, že si ještě pojedeme hledat nocleh kamsi za město. S přibývajícím časem tomu přestáváme věřit i my. Makedonci-češi nám pak na sebe ještě dávají kontakt, co kdyby, loučí se s náma a mizí.

Ale nám pivo chutná, ještě zůstáváme. Nálada bujará, tma venku tmoucí, naháněči, co nabízí ubytování to na nás zkouší ze všech stran. 20 euro za apartmán v centru neakceptujeme a pijeme dál. Pak přichází borec, co měl údajně z manželku češku a za 15e prý můžeme bydlet kousek odtud. Začíná smlouvání. Ukecáváme to na 12e komplet s tím, že machrovi uděláme v Čechách reklamu. Nevíme sice, jak si to představuje, ale slibujeme všechnoJ Jaké nás pak čeká překvapení, když borec volá jakési Češce, dává ji na ucho Pepovi a ta Češka je Hanka! Ta nechápe, že nás ukecal zrovna tenhle podivín, nicméně máme být v klidu, hlavně neplatit předem a vše bude OK. Apartmán nakonec v pohodě, postel a gauč, koupelna se záchodem, co víc si o půlnoci uprostřed Ohridu přát. Zašli jsme ještě na jedno do města, i když pravda, v těch cyklistických tretrách se zas tak dobře nechodilo. Za hodinku už jsem ležel s Brůžičem pod jednou růžovou dekou. Bacanec vyfasoval gauč. To má za to, že jezdí pořád pomalu napřed. Vyspali jsme se, jak jinak než do růžova.

Peshkopi - Ohrid: 91 km, 5:13 hodin v sedle, 17,4 km/h

 

 

Středa 27.5. 2009

Něrabótat na kompjútre! Tak to byla poslední slova, která nám večer říkal pan domácí. Ráno, když vstávám z postele, Pepa už rozesílá maily do Čech.

Hygiena, ustlat ty růžový duchny a jdeme na šéfa čekat před dům. Vracíme klíče, platíme slíbený obnos, na kolik, že jsme to ukecali? Já ještě vyměňuji prázdnou přední duši a jedeme na snídani. Kolibříci mi začínají ťukat do lebky, těch dvanáctek bylo nějak víc než je zdrávo. Po snídani na schodech u místního sjupermerkátu vyrážíme směr další makedonské dobrodružství. Bereme to po silnici M5, richtung Rezen a Bitola. Tady kupujeme ve fastfoodu jídlo a pryč odsud. Jsme v druhým nejlidnatějším městě Makedonie a těch lidí je tu na nás až až. Hranice s Řeckem jsou coby kamenem dohodil a zbytek dojel na kole, asi 15 kilometrů. Pohoří Baba planina, s nejvyšším vrcholem přes 2.600 m, které se tyčí kolem, pro letošek vynecháváme. Po pohořích Korab a Šar planina se tak jedná o třetí nejvyšší pohoří v Makedonii. Že by cíl další „expedice"? Těch kopců máme ale pro tentokrát plný zuby a proto pokračujeme dál po hlavní. Aut tu jezdí až příliš, naštěstí tu vede souběžná okreska, po který projede jeden koňský povoz za hodinu, takže přesně to pravé pro nás. Krajina fádní, žádný kopec, žádný vzrůšo a tak je aspoň čas pokecat, navzájem se vyfotit, pochválit se, jak nám to sluší. Po 90 kilometrech pícháme prst do mapy a rozhodujeme se pro vesnici Loznani. Tady přespíme. Poledne tu plácaj prknem o rybník. Kromě pár domečků, jedný hospody a jedný kadibudky uprostřed vesnice tu není vůbec nic. Tady se nám líbí. Jo, ještě osel tu děsně kejhá. Má radost, že nás vidí. Stavíme stan kousek od něj, jenže když máme kompletně vybaleno, přichází děsnej vítr a bouřka. Místním se nezdá, kde chceme spát a tak nám pomáhají s věcmi a komplet i se stanem nás stěhujou pod střechu hned vedle hospody. Je tu sice trochu smrad, ale za to teplo a hlavně sucho. Místní nás zvou na televizi do hospody. Hraje se finále ligy mistrů. Jenže hráče na obrazovce nerozpoznáš, míč už vůbec ne. Analogová tma sem přišla stejně rychle, jak odešla bouřka. Nevadí, zalézáme do spacáků, užít si jednu z posledních nocí ve stanu. Ráno kupujeme pár sladkostí v hospodě, děkujeme místním za ochotu, loučíme se a valíme dál na sever.

Ohrid - Loznani: 98 km;; 5:08 hodin  sedle, 19,2 km/h

Čtvrtek 28.5. 2009

Po chvíli dojíždíme do města Prilep, města s orientálním centrem, nad kterým se tyčí zřícenina pevnosti Markovi Kuli a klášter Treskavec. Dáváme si v klidu kafe, teda dali bychom si ho ve větším klidu, ale Pepa spěchá a tak uháníme dál. Ukecali jsme s druhým Pepou ještě klášter, udělali pár fotek a jede se. Ty černý mraky nevěstí nic dobrého. První kapky mě zastihly těsně potom, co jsem vyjel ten dlouhej kopce za městem Debreště. Říkám si, dolů k odbočce to ještě stihnu a kluci snad taky. Jenže jak jsem se dozvěděl později, kluci to stihli tak tak na kopec a tady se schovali pod jakýsi přístřešek. Já to dolů nestihnul. Promočenej jsem byl během minuty a ten náramnej sjezd po asfaltu jsem si ani neužil. A ještě mi zdržovalo auto, řidič měl přezuto na sucho a v zatáčkách se pekelně bál. Já taky. Přijíždím dolů úplně mokrej a parkuju v rozestavěným domečku hned za naší křižovatkou. Za ní bychom se po silničce, která se vine podél jezera Kozjak, měli dostat až někam jižně pod Skopje. Déšť neustává, a tak se postupně převlíkám do suchého oblečení, svačím, čučím do mapy. Tohle trvá půl druhé hodiny. Pak přijíždí konečně kluci a už zase společně pokračujeme dál. Je pod mrakem, tak nějak sychravo, těšíme se do spacáků. Rovný plácek pro stan hledáme marně, jezero je obklopeno horami. Na druhé straně jezera vesnice, kousek před námi most. Je rozhodnuto. Přejíždíme na západní břeh a stan stavíme kousek od vody, na jediným rovnějším místě. Odpoledne jsme si koupili buřty, že si uděláme večer oheň. Všude je ale takový mokro, že se o to ani nepokoušíme a buřty jíme studený. Fuj, takhle hnusnýho buřta jsem ještě nejedl. Házím ho rybičkám. Rychlá hygiena a jde se na kutě. Zdálo se mi o Lenčino francouzských bramborách.

Loznani - Zdunje: 110 km, 5:46 hodin v sedle, 19,6 km/h

Pátek 29.5. 2009

Celou noc lije jak z konve. Teda jestli v tomhle pošlapeme, potěž panbůh. Nad ránem naštěstí přestává. Teď jsem si ještě vzpomněl, večer přišel chlapík z vesnice, a jestli prý něco nepotřebujeme. Zprvu jsme si mysleli, že nás jde vyhnat. Přišel ale s návrhem, kdyby jako hodně pršelo, ať přijdeme k němu do baráčku. Neurčitě ukázal rukou na protější svah, který že příbytek to má na mysli. Jsou fakt milí, ti zdejší lidé.

Vstáváme tedy do sychravýho počasí a nikomu se nechce šlapat. Snídáme bobnony, který jsme původně přivezli místním dětem a choulíme se pod římsou jakéhosi strážního domku. Navlíkli jsme pláštěnky, na nohy návleky, někdo igelitový pytlíky a jede se. Takhle bysme tu mohli čekat dlouho a my potřebujeme dojet ke Skopje. Nevim, jestli je to tím počasím, ale nelíbí se nám tu. To jezero, ta krajina a to liduprázno na nás působí nějak divně. Po necelých dvou kilometrech cesta končí mezi domy. Sakra, vždyť máme jet podél vody, že bychom minuli nějakou nenápadnou odbočku? Otáčíme se a jedeme nazpátek. Aha, tak tady jsme měli jet doleva, říkáme si a odbočujeme. Jenže tahle cesta vede do kopců a odklání se od vody, to je divný. Nevadí, zkusíme jí, co nám zbývá.

Po necelý hodině, teda asi, nevim, nějak jsem ten čas přestal vnímat, nás to tlačení přestává bavit. Hlavně ten směr nás znepokojuje, máme jet přeci na sever, podél vody, i v mapě to tak vypadá. A my přitom míříme kamsi na západ a všude kolem černý mraky, to nevypadá dobře. Co teď? Rozhodujeme se pro návrat do Zdunje, poslední jakžtakž obydlený vesničky. Zkusíme někoho odchytit a optat se. A máme hlad. Zkusili jste jet někdy na bonbary? Nic moc. Ve Zdunje jsme odchytili jedinou živou bytost. Dovídáme se výbornou zprávu. Cestu podél vody zatopilo jezero a ta už delší čas neexistuje. Máme dvě možnosti. Vrátit se a celý to objet uplně jinou cestou, což dělá bratru 100 kilometrů. Anebo to protlačit skrz hory. Je rozhodnuto, vracet se nebudeme. Možná bysme to naše éro ani nestihli.

Chlapík vytrhává kus čistýho papíru a kreslí nám mapu, která nám bude sloužit příští hodiny. Po kilometru doleva, půl hodiny rovně, za borovicí doprava, hodinu do kopce, doleva, zas hodinu rovně, nakonec vesnice a vytoužený vrchol. Mnooo, tak jestli podle tohohle nákresu někam dojedeme, tak to bude zázrak. S chlapíkem ještě děláme směnný obchod. My jemu krabičky cigaret, on nám chleba a paštiky. Óóó, díky, dobrý člověče, budeme si to pamatovat!! Na pomoc a dobrý skutky jsme si už tak nějak v těchhle končinách zvykli. Společný foto a jede se, snad dnes za světla ještě někam dorazíme.

Snažíme se držet nákresu, ale nevim nevim. Začíná pršet, fouká vítr, ochladilo se a Brůžičovi uchází zadní kolo. No toto, chlape, to sis nemohl vybrat lepší chvíli?! Třeba tu u moře? Tam bylo víc času. A já si mezitím mohl dát o dvě piva a jedno kafe turke navíc. Pepa fouká co dvacet minut. Vítr fouká pořád. Cesta začíná padat zpátky směrem k vodě, je to správně? Netušíme a po děsných šutrech sjíždíme dál. Na místě, kde bych teda obydlí opravdu nečekal, se objevuje baráček, vybíhají rodiče i děti. Jojo, jedete správně, musíte se dostat tamhle do tý vesničky a neurčitě ukazují směrem za sebe. Vesničku teda žádnou nevidíme, jen kopce a stromy. Jsou z nás trochu vyděšený, nedivim se jim. Chlapíka na kole, co má na botách igelitový pytlíky, na rukou igelitový tašky a na sobě parádní modrou pláštěnku velikosti XXXL, tu často nevidí.

Koukám na ten kopec před námi a začíná mi být ouvej. Tohle se nedá jet. Tlačíme s Pepou svorně vedle sebe. Bacanec tlačí pomalu napřed. Nevim, jesti to byly halucinace, ale bavili jsme se hlavně o tom, co bysme sežrali. Bonbony pomalu docházejí. Síly už došly dávno. Vždycky když si sundáme pláštěnky, protože se paříme, začne pršet. Tlačíme zvolna a tempo postupně zvolňujeme. Bacance už jsme 2 hodiny neviděli.

Tlačím to zadělaný a těžký kolo do kopce plnýho mokrejch a volnej šutrů, stěží se do něj i jde a ještě k tomu se musím opírat o kolo. Rozdělili jsme se hned na začátku, kluci tlačili o něco pomaleji a každý potřebuje svoje tempo. U sebe nemám k jídlu vůbec nic, možná někde paštiku, ale bez chleba a není jen moje, tak na ní zapomínám...stejně by moc nepomohla. Nemám ani ten podělanej bonbon, tak jen polykám kapky deště smíchanýho s mým potem. Každou chvíli zastavuju a ohlížím se, jestli náhodou kluci nejsou blíž, ale nikoho nevidím, před sebou nahoře v mlze pár baráků vesnice, kam musím dojít. Vypadá to kousek, ale při rychlosti 2 km / h se moc nepřibližuje.

Asi po 4 hodinách jsem u prvních domků, na zpevněný cestě, potkávám i první lidi co na mě koukají jako na blázna...nedivím se jim. Nacházím obchod, hned je kolem asi 15 vesničanů, každý se chce na mě aspoň podívat, ti odvážnější i šáhnout a ti nejostřílenější i povídat. Jakoby mi předali nějaký svoje síly, protože za chvíli je mi mnohem líp, jsem nahoře, mezi lidma, v obchodě, kde nakupuju co mi přijde pod ruku a hned to do sebe láduju. U jednoho místního chlapíka objednávám 3 čaje, protože doufám, že kluci tady budou každou chvíli...

Na obzoru domečky, tak to je ta vesnice!!! Ale tak to je ještě sakra daleko!!! Snažíme se ty naše těžký naložený povozy vytlačit hore kopcem, ale jde to fakt ztuha. Mám dost, jako už dlouho ne. Po skoro pěti hodinách tlačení vjíždíme rychlostí 2,5 km/h do vesnice. Bacanec je v obležení místních a plení obchůdek s jídlem. Kola parkujeme před krámkem a rovnou u pultu do sebe tlačíme všelijaký sušenky, croisanty a já nevim, co ještě. Místní nám přináší horkej čaj, uff, díky, ten se hodí. V mapě pak borcům ukazujeme, odkud že jsme se tu vzali. Napůl zděšeně a napůl obdivně na nás koukají. Snědli jsme všechno, co měli, zaplatili každej na naše asi 30 korun, vyměnili mokrý ponožky, pod přilby natáhli čepice a jede se. Děsně se ochladilo, na vršku na sebe nandaváme skoro všechno, co vezeme. Netušíc, že to nejlepší má teprve přijít, si do syta užíváme dlouhý asfaltový sjezd.

Ve vesničce Tetovo to přichází. Ptáme se jako vždycky u hospody na plácek pro stan. Chlapi s jarmulkama na hlavách souhlasně pokyvují a ukazují na pole vedle hospody. No, tak místo nic moc, ale je nám všechno jedno a bereme za vděk i tímhle. Hlavně už ze sebe sundat ty zadělaný hadry a zelézt do tepla. Z ničeho nic nám jednen z nich nezištně nabízí střechu nad hlavou kdesi ve vesnici. Moc nechápeme a ptáme, co jako za to a co to jako má být. Teď jsme zrovna tak zvědaví na trmácení se někde po vesnici. Začíná se nám pomalu rozsvicet. Vždyť on nám nabízí jako střechu nad hlavou svůj domek. Tedy domek...takový skromný rodinný srub o třiceti ložnicích, jak by řekl Tom. No, tak to tu ještě nebyloJ Nejsem si jistej, jestli bych vzal domů tři magory v pláštěnkách od bláta, kteří se vynoří bůhví odkud, chtějí teplej čaj, jídlo, smrdí, mluví podivnou řečí a neví kde spát. Chlapík s tímhle evidentně problém nemá.

Ukazuje nám, kde jsou naše ložnice, kde je sprcha, záchod, televize...a předává nám klíče od vily se slovy, že musí ještě na bohoslužbu. A je fuč. Za 5 minut jsme tu jako doma, sušíme věci, sprchujem se, nemá to chybu. V domě je, pravda, taková podivná výzdoba, zlatý zábradlí, všude samá umělá kytka, lampičky zakrytý dečkama. Ložnice vypadají jak nějaké obřadní místnosti. Snad nás borec nemá v plánu naporcovat a dožijeme rána!!:-)  Jsme tak utrmácení, že po tomhle dlouhým a náročným dnu usínáme skoro okamžitě. Budeme na něj vzpomínat ještě hodně dlouho. Dobrou noc...

Zdunje-Tetovo: 58 km, 5:33 hodin v sedle, 10,4 km/h

Sobota 30.5.2009

Ráno po šestý mě přišel chlapík vzbudit, že už je čas vypadnout, tak jsme se sbalili, rozloučili, poděkovali, vyfotili a jeli…naproti do hospodyJ. Dáváme si kafe, čaj a něco na zub. Jen co vyrážíme začíná pršet a ochlazuje se tak na 10°C. Oblékáme všechno co máme, Pepa místo dlouhých rukavic tašky z Tesca a na nohy pytlíky. Už chybí jen ten chemickej poplachJ. Cesta do Skopje není nijak extra značená, takže místy i bloudíme. Občas stavíme na nějaký jídlo a pití, chcčije celou cestu. Když už si myslíme, že bychom tam mohli být, tak se z tý vsnice, kterou projíždíme nakonec stalo Skopje. Necháváme v hostelu kola a, převlíkáme se a jdeme na jídlo do města. Večer pak v hostelu ještě popíjíme, užíváme si poslední večer a já kolem 11tý jdu spát. Tedy myslel jsem si, že jdu spát…To ledový kafe na noc není úplně nejlepší na uspání, obzvlášť, když jsem si blbec dal dvěJ. A když už jsem konečně začínal zabírat, tak přišlo jiný překvapení, takový ožralý a zrzavý…

Tetovo-Skopje: 78 km, 3:58 hodin v sedle, 19,6 km/h

Neděle 31.5. 2009

Úplně poslední noc na našem výletě jsme si fakt užili!! Ten zrzoun chrápal tak strašně nahlas, že to nebylo možný. To i ty repráky na památný oslavě Silvestra na kolejích v Brně byly proti tomu dětská slavnost! Tož, vždyť jsem u nich tenkrát taky usnul jako miminko:-)  Což se mi tuhle noc nedaří. Nemáme nárok v tomhle usnout. Bacanec si dokonce bere deku a jde spát do vedlejšího pokoje. Sice tam někdo bydlí, ale to je jedno. A to hovado belgický se nás pak u snídaně ptá, jak jsme se vyspali!? No, hoši, good luck na cestě! S tímhle pánem bych chtěl spát v jednom stanu.

Tož!! Vejlet je u konce, posnídat, krabice s kolama nasoukat do taxíku a hurá na letiště. Před letištěm ještě vysvětlujeme zvědavýmu chlapíkovi, že v těch krabicích opravdu nepřevážíme lcd televize nýbrž kola. Sedíme u jemně perlivý vody za 5 euro, v ruce Pepův tachometr a bilancujeme. Najeto 1336 km za 15 dní. 89 km za den. To jde. Vzhledem k těm kopcům a báglům to je tak akorát. Koneckonců, nejeli jsme sem najíždět kilometry, ale aspoň trochu poznat místní poměry, lidi, krajinu. Nevím, jak kluci, ale já bych se klidně za rok vrátil. Albánie je rozlehlá země a turistů na můj vkus pořád ještě akorát - skoro žádní. U odbavení pohoda, Makedonka nic neřeší, kilo nadváhy se za nadváhu nebere a všechny krabice váží stejně. Pepana skoro bere křeč, jak tu krabici na pásu nadlehčuje. Za chvilku přistáváme v Praze. Kola nám omylem poslali na cargo, tak se po nich sháníme další hoďku, ale nakonec je máme, hurá!  Nemám rád takový ty srdceryvný závěry. Co se podařilo, co ne, co by se příště mělo udělat jinak a tak. Takže snad jen: bylo to výborný, užili jsme si to, jel bych za rok zase!!!

 

A něco málo v číslech:

 

Celkem km: 1336

Dní na kole: 15

Denní průměr: 89 km

Prům. rychlost: 15,59 km/h

Čas v sedle: 85,7 hod

Max. denní km: 115,9

Min. denní km: 57,6

Max. rychlost: 58,74 km/h

Max. denní prům. rychlost: 19,56 km/h

Min. denní prům. rychlost: 10,37 km/h

 

28.02.2013 21:58:14
josef.baco
Kamarádi modeláři
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one